1And Jesus answered and spake unto them again by parables, and said, 2The kingdom of heaven is like unto a certain king, which made a marriage for his son, 3And sent forth his servants to call them that were bidden to the wedding: and they would not come. 4Again, he sent forth other servants, saying, Tell them which are bidden, Behold, I have prepared my dinner: my oxen and my fatlings are killed, and all things are ready: come unto the marriage. 5But they made light of it, and went their ways, one to his farm, another to his merchandise: 6And the remnant took his servants, and entreated them spitefully, and slew them. 7But when the king heard thereof, he was wroth: and he sent forth his armies, and destroyed those murderers, and burned up their city. 8Then saith he to his servants, The wedding is ready, but they which were bidden were not worthy. 9Go ye therefore into the highways, and as many as ye shall find, bid to the marriage. 10So those servants went out into the highways, and gathered together all as many as they found, both bad and good: and the wedding was furnished with guests.
11¶ And when the king came in to see the guests, he saw there a man which had not on a wedding garment: 12And he saith unto him, Friend, how camest thou in hither not having a wedding garment? And he was speechless. 13Then said the king to the servants, Bind him hand and foot, and take him away, and cast him into outer darkness; there shall be weeping and gnashing of teeth. 14For many are called, but few are chosen.
15¶ Then went the Pharisees, and took counsel how they might entangle him in his talk. 16And they sent out unto him their disciples with the Herodians, saying, Master, we know that thou art true, and teachest the way of God in truth, neither carest thou for any man: for thou regardest not the person of men. 17Tell us therefore, What thinkest thou? Is it lawful to give tribute unto Caesar, or not? 18But Jesus perceived their wickedness, and said, Why tempt ye me, ye hypocrites? 19Shew me the tribute money. And they brought unto him a penny. 20And he saith unto them, Whose is this image and superscription? 21They say unto him, Cæsar’s. Then saith he unto them, Render therefore unto Cæsar the things which are Cæsar’s; and unto God the things that are God’s. 22When they had heard these words, they marvelled, and left him, and went their way.
23¶ The same day came to him the Sadducees, which say that there is no resurrection, and asked him, 24Saying, Master, Moses said, If a man die, having no children, his brother shall marry his wife, and raise up seed unto his brother. 25Now there were with us seven brethren: and the first, when he had married a wife, deceased, and, having no issue, left his wife unto his brother: 26Likewise the second also, and the third, unto the seventh. 27And last of all the woman died also. 28Therefore in the resurrection whose wife shall she be of the seven? for they all had her. 29Jesus answered and said unto them, Ye do err, not knowing the scriptures, nor the power of God. 30For in the resurrection they neither marry, nor are given in marriage, but are as the angels of God in heaven. 31But as touching the resurrection of the dead, have ye not read that which was spoken unto you by God, saying, 32I am the God of Abraham, and the God of Isaac, and the God of Jacob? God is not the God of the dead, but of the living. 33And when the multitude heard this, they were astonished at his doctrine.
34¶ But when the Pharisees had heard that he had put the Sadducees to silence, they were gathered together. 35Then one of them, which was a lawyer, asked him a question, tempting him, and saying, 36Master, which is the great commandment in the law? 37Jesus said unto him, Thou shalt love the Lord thy God with all thy heart, and with all thy soul, and with all thy mind. 38This is the first and great commandment. 39And the second is like unto it, Thou shalt love thy neighbour as thyself. 40On these two commandments hang all the law and the prophets.
41¶ While the Pharisees were gathered together, Jesus asked them, 42Saying, What think ye of Christ? whose son is he? They say unto him, The Son of David. 43He saith unto them, How then doth David in spirit call him Lord, saying, 44The LORD said unto my Lord, Sit thou on my right hand, till I make thine enemies thy footstool? 45If David then call him Lord, how is he his son? 46And no man was able to answer him a word, neither durst any man from that day forth ask him any more questions.
Ježíš vypráví podobenství o svatební hostině
1Ježíš jim vyprávěl další příběh: 2„Když Bůh nabízí účast ve svém království, je jako král, který připravil velkou hostinu při svatbě svého syna. 3Pozvaných bylo mnoho, ale když pro ně přišli královi poslové, odmítli pozvání. 4Král k nim poslal ještě jednou se vzkazem: ‚Je pro vás připravena bohatá hostina, přijďte!‘ 5-6Ale pozvaní to vůbec nebrali vážně. Jeden šel za prací na své pole, jiný za obchodem, někteří se dokonce králových poslů zmocnili, ztýrali je a několik jich zabili. 7To krále popudilo, poslal vojsko, dal ty ukrutníky pobít a město vypálit.
8Potom řekl svým poslům: ‚Hostina je připravena, ale svatební hosté jí nebyli hodni. 9Jděte na rozcestí a pozvěte na svatbu každého, koho potkáte.‘
10Poslové tedy šli a přivedli všechny, které našli, ubohé i slušné, takže svatební síň se zaplnila. 11Když vstoupil král, aby hosty přivítal, uviděl jednoho, který nepřijal svatební oděv. 12Řekl mu: ‚Člověče, jak jsi se odvážil vejít bez svatebních šatů?‘ On mlčel. 13Král pak rozkázal sluhům: ‚Svažte ho a vyhoďte ven do tmy, kde bude jen nářek a utrpení. 14Mnoho je pozvaných, ale těch, kteří skutečně vejdou, je málo.‘ “
Židé se ptají Ježíše na placení daně
15Farizejové se sešli, aby se domluvili na taktice, jak Ježíše chytit do léčky. Chtěli ho vyprovokovat k slovům, kterých by pak mohli použít k obžalobě. 16Poslali k němu své žáky spolu s Herodovými stoupenci a ti řekli: „Mistře, víme, že jsi čestný a že pravdivě učíš cestě k Bohu, bez ohledu na to, jaké kdo má postavení. 17Řekni nám: Je správné odvádět římské vládě daň?“
18Ježíš však prohlédl jejich zlý úmysl. „Vy pokrytci!“ zvolal. „Proč se mne snažíte nachytat takovými otázkami? 19Ukažte mi minci!“ Oni mu podali denár.
20„Čí obraz a jméno je na něm vyraženo?“
21„Císaře,“ odpověděli.
On jim na to řekl: „Co je tedy císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, dávejte Bohu.“ 22Zaskočeni tou odpovědí, odešli.
Židé se ptají Ježíše na vzkříšení
23Také za ním přišli saducejové, kteří tvrdí, že vzkříšení z mrtvých je nemožné. Předložili mu nepravděpodobný příběh: 24„Mistře, v Mojžíšově zákoně čteme, že svobodný švagr je povinen vzít si bezdětnou vdovu po svém bratru, aby v dětech zachoval bratrovo jméno. 25U nás se vyskytl tento případ: Bylo sedm bratrů. První z nich se oženil a potom jako bezdětný zemřel, takže jeho žena se stala manželkou druhého bratra. 26Tento bratr také zemřel bez dětí, a tak se opakovalo u druhého, třetího – a nakonec u všech sedmi bratrů. 27Poslední ze všech zemřela i ta žena. 28Kterému z těch bratrů bude patřit po vzkříšení? Byla přece manželkou všech sedmi!“
29Ježíš odpověděl: „Mluvíte nesmysly, protože neznáte ani Písmo ani Boží moc. 30Po vzkříšení zaniknou tělesné vztahy. Lidé nebudou žít v manželství, ale budou tvořit Boží rodinu. 31A pokud jde o vzkříšení z mrtvých, pak čtěte pozorně Písmo. Jak nazývá Bůh sám sebe? 32Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. On není Bohem mrtvých, ale živých.“ 33Tyto Ježíšovy odpovědi udělaly na lidi hluboký dojem.
Židé se ptají Ježíše na nejvýznamnější přikázání
34Farizejové se doslechli, jak Ježíš umlčel saduceje. 35Pověřili jednoho ze svých vykladačů Písma, aby ho vyzkoušel: 36„Mistře, které přikázání je v zákoně nejvýznamnější?“ 37Ježíš mu odpověděl: „ ‚Miluj Pána, svého Boha, celým srdcem, duší i myslí.‘ 38To je první a nejdůležitější přikázání. 39Druhé v pořadí důležitosti je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ 40Na těch dvou přikázáních stojí celý Mojžíšův zákon a odkaz proroků.“
Židé nemohou odpovědět na Ježíšovu otázku
41Potom Ježíš, obklopen farizeji, se jich zeptal: 42„Co si myslíte o Kristu? Čí je to syn?“
Odpověděli: „Davidův.“
43On na to řekl: „Jak by mohl David svého vlastního potomka nazývat Pánem? Vždyť o něm z podnětu Ducha svatého píše v žalmu:
44‚Bůh řekl mému Pánu:
Seď po mé pravici,
dokud ti nepodložím tvé nepřátele k nohám.‘
45Jestliže ho tedy David nazývá svým Pánem, jak může být jeho synem?“ 46Na to nikdo nedovedl odpovědět a už se mu neodvážili klást další otázky.
