1Jesus went unto the mount of Olives. 2And early in the morning he came again into the temple, and all the people came unto him; and he sat down, and taught them. 3And the scribes and Pharisees brought unto him a woman taken in adultery; and when they had set her in the midst, 4They say unto him, Master, this woman was taken in adultery, in the very act. 5Now Moses in the law commanded us, that such should be stoned: but what sayest thou? 6This they said, tempting him, that they might have to accuse him. But Jesus stooped down, and with his finger wrote on the ground, as though he heard them not. 7So when they continued asking him, he lifted up himself, and said unto them, He that is without sin among you, let him first cast a stone at her. 8And again he stooped down, and wrote on the ground. 9And they which heard it, being convicted by their own conscience, went out one by one, beginning at the eldest, even unto the last: and Jesus was left alone, and the woman standing in the midst. 10When Jesus had lifted up himself, and saw none but the woman, he said unto her, Woman, where are those thine accusers? hath no man condemned thee? 11She said, No man, Lord. And Jesus said unto her, Neither do I condemn thee: go, and sin no more.
12¶ Then spake Jesus again unto them, saying, I am the light of the world: he that followeth me shall not walk in darkness, but shall have the light of life. 13The Pharisees therefore said unto him, Thou bearest record of thyself; thy record is not true. 14Jesus answered and said unto them, Though I bear record of myself, yet my record is true: for I know whence I came, and whither I go; but ye cannot tell whence I come, and whither I go. 15Ye judge after the flesh; I judge no man. 16And yet if I judge, my judgment is true: for I am not alone, but I and the Father that sent me. 17It is also written in your law, that the testimony of two men is true. 18I am one that bear witness of myself, and the Father that sent me beareth witness of me. 19Then said they unto him, Where is thy Father? Jesus answered, Ye neither know me, nor my Father: if ye had known me, ye should have known my Father also. 20These words spake Jesus in the treasury, as he taught in the temple: and no man laid hands on him; for his hour was not yet come. 21Then said Jesus again unto them, I go my way, and ye shall seek me, and shall die in your sins: whither I go, ye cannot come. 22Then said the Jews, Will he kill himself? because he saith, Whither I go, ye cannot come. 23And he said unto them, Ye are from beneath; I am from above: ye are of this world; I am not of this world. 24I said therefore unto you, that ye shall die in your sins: for if ye believe not that I am he, ye shall die in your sins. 25Then said they unto him, Who art thou? And Jesus saith unto them, Even the same that I said unto you from the beginning. 26I have many things to say and to judge of you: but he that sent me is true; and I speak to the world those things which I have heard of him. 27They understood not that he spake to them of the Father. 28Then said Jesus unto them, When ye have lifted up the Son of man, then shall ye know that I am he, and that I do nothing of myself; but as my Father hath taught me, I speak these things. 29And he that sent me is with me: the Father hath not left me alone; for I do always those things that please him. 30As he spake these words, many believed on him. 31Then said Jesus to those Jews which believed on him, If ye continue in my word, then are ye my disciples indeed; 32And ye shall know the truth, and the truth shall make you free.
33¶ They answered him, We be Abraham’s seed, and were never in bondage to any man: how sayest thou, Ye shall be made free? 34Jesus answered them, Verily, verily, I say unto you, Whosoever committeth sin is the servant of sin. 35And the servant abideth not in the house for ever: but the Son abideth ever. 36If the Son therefore shall make you free, ye shall be free indeed. 37I know that ye are Abraham’s seed; but ye seek to kill me, because my word hath no place in you. 38I speak that which I have seen with my Father: and ye do that which ye have seen with your father. 39They answered and said unto him, Abraham is our father. Jesus saith unto them, If ye were Abraham’s children, ye would do the works of Abraham. 40But now ye seek to kill me, a man that hath told you the truth, which I have heard of God: this did not Abraham. 41Ye do the deeds of your father. Then said they to him, We be not born of fornication; we have one Father, even God. 42Jesus said unto them, If God were your Father, ye would love me: for I proceeded forth and came from God; neither came I of myself, but he sent me. 43Why do ye not understand my speech? even because ye cannot hear my word. 44Ye are of your father the devil, and the lusts of your father ye will do. He was a murderer from the beginning, and abode not in the truth, because there is no truth in him. When he speaketh a lie, he speaketh of his own: for he is a liar, and the father of it. 45And because I tell you the truth, ye believe me not. 46Which of you convinceth me of sin? And if I say the truth, why do ye not believe me? 47He that is of God heareth God’s words: ye therefore hear them not, because ye are not of God. 48Then answered the Jews, and said unto him, Say we not well that thou art a Samaritan, and hast a devil? 49Jesus answered, I have not a devil; but I honour my Father, and ye do dishonour me. 50And I seek not mine own glory: there is one that seeketh and judgeth. 51Verily, verily, I say unto you, If a man keep my saying, he shall never see death. 52Then said the Jews unto him, Now we know that thou hast a devil. Abraham is dead, and the prophets; and thou sayest, If a man keep my saying, he shall never taste of death. 53Art thou greater than our father Abraham, which is dead? and the prophets are dead: whom makest thou thyself? 54Jesus answered, If I honour myself, my honour is nothing: it is my Father that honoureth me; of whom ye say, that he is your God: 55Yet ye have not known him; but I know him: and if I should say, I know him not, I shall be a liar like unto you: but I know him, and keep his saying. 56Your father Abraham rejoiced to see my day: and he saw it, and was glad. 57Then said the Jews unto him, Thou art not yet fifty years old, and hast thou seen Abraham? 58Jesus said unto them, Verily, verily, I say unto you, Before Abraham was, I am. 59Then took they up stones to cast at him: but Jesus hid himself, and went out of the temple, going through the midst of them, and so passed by.
Ježíš odpouští cizoložné ženě
1Ježíš odešel na Olivovou horu. 2Brzy ráno se do chrámu vrátil, sedl si tam a začal učit shromážděný dav. 3Za chvíli k němu znalci zákona a farizejové přivedli jednu ženu přistiženou při nevěře.
4„Mistře,“ oslovili Ježíše, „tuto ženu jsme přistihli při cizoložství. 5Mojžíšův zákon je přísný. Odsuzuje ji k smrti ukamenováním. Co ty tomu říkáš?“
6Čekali, že jim Ježíšova odpověď poskytne záminku k jeho odsouzení. Ježíš však mlčel, sklonil se k zemi a psal něco prstem v prachu. 7Žalobci stále dotírali, aby odpověděl. Ježíš se vzpřímil a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí první kamenem!“ 8Pak se znovu sklonil a psal po zemi.
9Jeho slovy byli zahanbeni. Ozvalo se v nich svědomí, a tak jeden po druhém odcházeli – ti nejváženější jako první. Nakonec zůstal Ježíš s provinilou ženou sám. 10Znovu se vzpřímila zeptal se ženy: „Kam se poděli tvoji žalobci? Žádný z nich tě neodsoudil?“
11„Ne, Pane,“ odpověděla žena.
„Já tě také neodsuzuji,“ řekl Ježíš. „Jdi, ale už nehřeš!“
Ježíš je světlo světa
12Jindy Ježíš řekl: „Já jsem světlo světa, kdo mne následuje, nebude tápat ve tmě, ale bude mít světlo na cestu života.“
13Nato mu farizejové řekli: „Mluvíš stále jen sám o sobě. Kdo to potvrdí?“
14Ježíš jim odpověděl: „Říkám jen pravdu, i když se týká mne samotného. Já vím, odkud jsem přišel a kam jdu, ale vy to nevíte. 15Vy mne posuzujete nesprávně – jen podle svého zdání. Já tak nesoudím. 16Můj úsudek odpovídá skutečnosti, protože není jen můj, ale i Boží. 17A když se dva svědci shodnou ve výpovědi, vaše zákony považují takové svědectví za platné. 18Nemluvím tedy o sobě jen sám, ale svědčí o mně i Otec, který mne poslal.“
19„A kde je ten tvůj Otec?“ ptali se farizejové. Řekl jim: „Když neznáte mne, nemůžete znát ani mého Otce. Kdybyste znali mne, znali byste i jeho.“
20Tato slova Ježíš řekl v blízkosti chrámových pokladen, kde byla stráž. Přesto ho nezatkli, protože ještě nepřišel čas, kdy se to mělo stát.
Ježíš varuje před přicházejícím soudem
21„Opustím vás,“ pokračoval Ježíš. „Budete mne hledat, ale bude pro vás pozdě. Zemřete v zajetí svých hříchů a tam, kam jdu, nebudete moci přijít.“
22„Chce snad spáchat sebevraždu?“ ptali se mezi sebou. „Proč by jinak říkal, že za ním nemůžeme přijít tam, kam jde?“
23Ježíš jim řekl: „Já jsem od Boha, vy jste ze světa, který je Bohu odcizen. 24Proto zemřete v hříchu, když mi neuvěříte.“ 25„Tak nám tedy řekni, kdo vlastně jsi!“ naléhali na Ježíše. 26„Už jsem vám to jasně řekl. Jsem ten, za koho se od začátku prohlašuji,“ odpověděl. „Ale o vás bych mohl říci mnoho, co vás odsuzuje. A není to můj úsudek. Každé mé slovo pochází od toho, který mne poslal. On je pravda sama.“ 27Nikdo v té chvíli nepochopil, že Ježíš mluví o Bohu. 28Proto na vysvětlenou dodal: „Poznáte mne, až mne přibijete na kříž, teprve pak si uvědomíte, že všechno, co jsem vám říkal a co jsem udělal, nebylo ode mne, ale od mého Otce. To on mne naučil všemu, co jsem vám řekl. 29Je stále se mnou. Neopouští mne, protože dělám jen to, co mu je milé.“ 30Po těch slovech mnozí v něho uvěřili.
Ježíš hovoří o Božích nevěrných dětech
31Těm Ježíš řekl: „Držte se mých slov a budete opravdu mými učedníky. 32Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“
33„Jsme potomci Abrahama,“ ozvali se. „Nikdy jsme nebyli otroky, proč tedy říkáš, že budeme osvobozeni?“
34Ježíš jim řekl: „Nemyslete si, že jako potomci Abrahamovi to máte u Boha jisté. Každý člověk je otrokem hříchu 35a otrok nemá právo na nic. 36-38Musíte se stát svobodnými členy Boží rodiny, a to vám může darovat jedině Syn. Nabízím vám takový dar, ale vy ho odmítáte a chcete se mne zbavit. Nedorozumění mezi námi je v tom, že nemáme stejného Otce.“ 39„Naším otcem je Abraham,“ řekli jednomyslně Židé. „Byl by vaším otcem,“ odpověděl jim Ježíš, „kdybyste ho svými životy následovali. 40Chcete mne zabít, přestože vám říkám pravdu, kterou mi sdělil Bůh. Abraham by tak nejednal. 41Projevujete se jako děti svého skutečného otce.“ To je rozhněvalo a jízlivě mu odsekli: „Nenarodili jsme se ze smilstva jako ty. Kdo myslíš, že je naším otcem? Kdo jiný, než Abrahamův Bůh! Nezpronevěřili jsme se mu.“
42Ježíš však namítl: „Kdyby Abrahamův Bůh byl opravdu vaším otcem, milovali byste mne. V něm je můj původ. Nepřicházím sám od sebe, ale on mne k vám posílá. 43Proč nechápete, co říkám? 44Protože váš otec je ďábel a vy děláte, co vám našeptává. Jeho lži od počátku přinášejí smrt a nic jiného, protože v něm není ani trochu pravdy. Nemůže si pomoci, lhaní je jeho přirozenost. A je původcem každé lži.
45-46Kdo z vás mne může usvědčit z hříchu? Nikdo! Proč mi tedy nevěříte, když říkám pravdu? 47Kdo je opravdu Božím dítětem, ten rád přijímá Boží slovo. Vy je odmítáte, a to dokazuje, že z Boha nepocházíte.“
Ježíš prohlašuje, že je věčný
48„Vždyť to říkáme, jsi odrodilec a blázen,“ křičeli na něj Židé.
49„Nejsem,“ odpověděl jim Ježíš klidně. „Já Otci vzdávám čest, ale vy mu ji upíráte, když mne nepřijímáte. 50Nemyslete si, že toužím po slávě a velikosti. Mne chce oslavit Bůh. Odsoudí každého, kdo mne odmítne. 51Budete-li žít podle mého slova, nemusíte se bát smrti.“
52„Teď se ukázalo, jaký jsi blázen!“ posmívali se. „Abraham zemřel, proroci zemřeli, a ty tvrdíš, že kdo dá na tebe, unikne smrti. 53Myslíš si snad, že jsi významnější než náš otec Abraham a větší než proroci? Co to ze sebe děláš? Vždyť ti všichni zem-řeli!“
54Ježíš jim odpověděl: „Kdybych se chválil sám, má slova by neměla žádnou váhu, ale chválí mne můj Otec, kterého uznáváte za svého Boha. 55Nikdy jste ho však nepoznali, ale já ho znám dobře. Kdybych to zapřel, byl bych stejný lhář jako vy. Opravdu ho dobře znám a ve všem ho poslouchám. 56Jakou radost by měl váš otec Abraham, kdyby se dočkal mého příchodu. Už tehdy věděl, že přijdu, a jak se z toho radoval.“ 57„Teď jsi se projevil. Není ti ani padesát, a pamatuješ Abrahama?“ smáli se Židé.
58Ježíš odpověděl: „Žil jsem dávno před tím, než se narodil Abraham.“ 59To rozpálilo jejich hněv a chtěli ho ukamenovat. V rozruchu, který nastal, se Ježíš vytratil z chrámu.
