Římanům 2:1-16
Boží odsouzení hříchu
„Dobře jim tak,“ říkáš si, „mají, co si zasloužili.“ Ale pozor! Myslíš, že sám jsi na tom lépe? Chceš snad tvrdit, že ses nikdy ničeho špatného nedopustil? Druhé soudíš a doufáš, že sám soudu ujdeš, přestože děláš totéž? Nepohrdáš tak i ty Boží laskavostí, trpělivostí a shovívavostí? Uvědom si, že právě Boží laskavost vede člověka k tomu, aby se zastyděl a začal nový život! Kdo však setrvává v tvrdošíjném odporu proti Bohu, na toho dopadne Boží hněv v den soudu. V ten den Bůh spravedlivě odplatí každému po zásluze: věčný život dá těm, kdo usilují o nepomíjející hodnoty neúnavným konáním dobra; ty však, kteří prosazují sami sebe, odporují pravdě a dopouštějí se bezpráví, stihne spravedlivý trest. Zlo se jako bumerang vrátí na každého, kdo je páchá, ať je to nevěrec nebo pobožnůstkář – na toho tím spíš! Věčná sláva, čest a pokoj budou však odměnou všech, kdo konají dobro: věřících především, ale stejně tak i nekřesťanů. U Boha neplatí žádná protekce. Každý, kdo hřeší proti Božím přikázáním, musí zahynout, ať už je zná či nikoliv. Aby byl člověk uznán za bezúhonného, k tomu nestačí zákon pouze znát; je nutno také jej plnit. Jestliže nevěrci, přestože Boží zákon neznají, jednají podle svého svědomí tak, že je to v souladu s Božími příkazy, dokazují tím, že Boží zákon skrytě existuje v jejich svědomí. Ono je jejich zákonem, který je buď obviňuje nebo obhajuje, a to se ukáže i v den soudu, kdy Bůh odhalí hlubiny lidského nitra.
Menu
Menu
