Slovo na cestu

Matouš 22:1-46

Ježíš vypráví podobenství o svatební hostině

1Ježíš jim vyprávěl další příběh: 2„Když Bůh nabízí účast ve svém království, je jako král, který připravil velkou hostinu při svatbě svého syna. 3Pozvaných bylo mnoho, ale když pro ně přišli královi poslové, odmítli pozvání. 4Král k nim poslal ještě jednou se vzkazem: ‚Je pro vás připravena bohatá hostina, přijďte!‘ 5-6Ale pozvaní to vůbec nebrali vážně. Jeden šel za prací na své pole, jiný za obchodem, někteří se dokonce králových poslů zmocnili, ztýrali je a několik jich zabili. 7To krále popudilo, poslal vojsko, dal ty ukrutníky pobít a město vypálit.

8Potom řekl svým poslům: ‚Hostina je připravena, ale svatební hosté jí nebyli hodni. 9Jděte na rozcestí a pozvěte na svatbu každého, koho potkáte.‘

10Poslové tedy šli a přivedli všechny, které našli, ubohé i slušné, takže svatební síň se zaplnila. 11Když vstoupil král, aby hosty přivítal, uviděl jednoho, který nepřijal svatební oděv. 12Řekl mu: ‚Člověče, jak jsi se odvážil vejít bez svatebních šatů?‘ On mlčel. 13Král pak rozkázal sluhům: ‚Svažte ho a vyhoďte ven do tmy, kde bude jen nářek a utrpení. 14Mnoho je pozvaných, ale těch, kteří skutečně vejdou, je málo.‘ “

Židé se ptají Ježíše na placení daně

15Farizejové se sešli, aby se domluvili na taktice, jak Ježíše chytit do léčky. Chtěli ho vyprovokovat k slovům, kterých by pak mohli použít k obžalobě. 16Poslali k němu své žáky spolu s Herodovými stoupenci a ti řekli: „Mistře, víme, že jsi čestný a že pravdivě učíš cestě k Bohu, bez ohledu na to, jaké kdo má postavení. 17Řekni nám: Je správné odvádět římské vládě daň?“

18Ježíš však prohlédl jejich zlý úmysl. „Vy pokrytci!“ zvolal. „Proč se mne snažíte nachytat takovými otázkami? 19Ukažte mi minci!“ Oni mu podali denár.

20„Čí obraz a jméno je na něm vyraženo?“

21„Císaře,“ odpověděli.

On jim na to řekl: „Co je tedy císařovo, dávejte císaři, a co je Boží, dávejte Bohu.“ 22Zaskočeni tou odpovědí, odešli.

Židé se ptají Ježíše na vzkříšení

23Také za ním přišli saducejové, kteří tvrdí, že vzkříšení z mrtvých je nemožné. Předložili mu nepravděpodobný příběh: 24„Mistře, v Mojžíšově zákoně čteme, že svobodný švagr je povinen vzít si bezdětnou vdovu po svém bratru, aby v dětech zachoval bratrovo jméno. 25U nás se vyskytl tento případ: Bylo sedm bratrů. První z nich se oženil a potom jako bezdětný zemřel, takže jeho žena se stala manželkou druhého bratra. 26Tento bratr také zemřel bez dětí, a tak se opakovalo u druhého, třetího – a nakonec u všech sedmi bratrů. 27Poslední ze všech zemřela i ta žena. 28Kterému z těch bratrů bude patřit po vzkříšení? Byla přece manželkou všech sedmi!“

29Ježíš odpověděl: „Mluvíte nesmysly, protože neznáte ani Písmo ani Boží moc. 30Po vzkříšení zaniknou tělesné vztahy. Lidé nebudou žít v manželství, ale budou tvořit Boží rodinu. 31A pokud jde o vzkříšení z mrtvých, pak čtěte pozorně Písmo. Jak nazývá Bůh sám sebe? 32Bůh Abrahamův, Izákův a Jákobův. On není Bohem mrtvých, ale živých.“ 33Tyto Ježíšovy odpovědi udělaly na lidi hluboký dojem.

Židé se ptají Ježíše na nejvýznamnější přikázání

34Farizejové se doslechli, jak Ježíš umlčel saduceje. 35Pověřili jednoho ze svých vykladačů Písma, aby ho vyzkoušel: 36„Mistře, které přikázání je v zákoně nejvýznamnější?“ 37Ježíš mu odpověděl: „ ‚Miluj Pána, svého Boha, celým srdcem, duší i myslí.‘ 38To je první a nejdůležitější přikázání. 39Druhé v pořadí důležitosti je toto: ‚Miluj svého bližního jako sám sebe.‘ 40Na těch dvou přikázáních stojí celý Mojžíšův zákon a odkaz proroků.“

Židé nemohou odpovědět na Ježíšovu otázku

41Potom Ježíš, obklopen farizeji, se jich zeptal: 42„Co si myslíte o Kristu? Čí je to syn?“

Odpověděli: „Davidův.“

43On na to řekl: „Jak by mohl David svého vlastního potomka nazývat Pánem? Vždyť o něm z podnětu Ducha svatého píše v žalmu:

44‚Bůh řekl mému Pánu:

Seď po mé pravici,

dokud ti nepodložím tvé nepřátele k nohám.‘

45Jestliže ho tedy David nazývá svým Pánem, jak může být jeho synem?“ 46Na to nikdo nedovedl odpovědět a už se mu neodvážili klást další otázky.

Nova Versão Internacional

Mateus 22:1-46

A Parábola do Banquete de Casamento

(Lc 14.15-24)

1Jesus lhes falou novamente por parábolas, dizendo: 2“O Reino dos céus é como um rei que preparou um banquete de casamento para seu filho. 3Enviou seus servos aos que tinham sido convidados para o banquete, dizendo-lhes que viessem; mas eles não quiseram vir.

4“De novo enviou outros servos e disse: ‘Digam aos que foram convidados que preparei meu banquete: meus bois e meus novilhos gordos foram abatidos, e tudo está preparado. Venham para o banquete de casamento!’

5“Mas eles não lhes deram atenção e saíram, um para o seu campo, outro para os seus negócios. 6Os restantes, agarrando os servos, maltrataram-nos e os mataram. 7O rei ficou irado e, enviando o seu exército, destruiu aqueles assassinos e queimou a cidade deles.

8“Então disse a seus servos: ‘O banquete de casamento está pronto, mas os meus convidados não eram dignos. 9Vão às esquinas e convidem para o banquete todos os que vocês encontrarem’. 10Então os servos saíram para as ruas e reuniram todas as pessoas que puderam encontrar, gente boa e gente má, e a sala do banquete de casamento ficou cheia de convidados.

11“Mas, quando o rei entrou para ver os convidados, notou ali um homem que não estava usando veste nupcial. 12E lhe perguntou: ‘Amigo, como você entrou aqui sem veste nupcial?’ O homem emudeceu.

13“Então o rei disse aos que serviam: ‘Amarrem-lhe as mãos e os pés, e lancem-no para fora, nas trevas; ali haverá choro e ranger de dentes’.

14“Pois muitos são chamados, mas poucos são escolhidos”.

O Pagamento de Imposto a César

(Mc 12.13-17; Lc 20.20-26)

15Então os fariseus saíram e começaram a planejar um meio de enredá-lo em suas próprias palavras. 16Enviaram-lhe seus discípulos junto com os herodianos, que lhe disseram: “Mestre, sabemos que és íntegro e que ensinas o caminho de Deus conforme a verdade. Tu não te deixas influenciar por ninguém, porque não te prendes à aparência dos homens. 17Dize-nos, pois: Qual é a tua opinião? É certo pagar imposto a César ou não?”

18Mas Jesus, percebendo a má intenção deles, perguntou: “Hipócritas! Por que vocês estão me pondo à prova? 19Mostrem-me a moeda usada para pagar o imposto”. Eles lhe mostraram um denário22.19 O denário era uma moeda de prata equivalente à diária de um trabalhador braçal., 20e ele lhes perguntou: “De quem é esta imagem e esta inscrição?”

21“De César”, responderam eles.

E ele lhes disse: “Então, deem22.21 Ou devolvam a César o que é de César e a Deus o que é de Deus”.

22Ao ouvirem isso, eles ficaram admirados; e, deixando-o, retiraram-se.

A Realidade da Ressurreição

(Mc 12.18-27; Lc 20.27-40)

23Naquele mesmo dia, os saduceus, que dizem que não há ressurreição, aproximaram-se dele com a seguinte questão: 24“Mestre, Moisés disse que, se um homem morrer sem deixar filhos, seu irmão deverá casar-se com a viúva e dar-lhe descendência. 25Entre nós havia sete irmãos. O primeiro casou-se e morreu. Como não teve filhos, deixou a mulher para seu irmão. 26A mesma coisa aconteceu com o segundo, com o terceiro, até o sétimo. 27Finalmente, depois de todos, morreu a mulher. 28Pois bem, na ressurreição, de qual dos sete ela será esposa, visto que todos foram casados com ela?”

29Jesus respondeu: “Vocês estão enganados porque não conhecem as Escrituras nem o poder de Deus! 30Na ressurreição, as pessoas não se casam nem são dadas em casamento; mas são como os anjos no céu. 31E quanto à ressurreição dos mortos, vocês não leram o que Deus disse: 32‘Eu sou o Deus de Abraão, o Deus de Isaque e o Deus de Jacó’22.32 Êx 3.6? Ele não é Deus de mortos, mas de vivos!”

33Ouvindo isso, a multidão ficou admirada com o seu ensino.

O Maior Mandamento

(Mc 12.28-34)

34Ao ouvirem dizer que Jesus havia deixado os saduceus sem resposta, os fariseus se reuniram. 35Um deles, perito na lei, o pôs à prova com esta pergunta: 36“Mestre, qual é o maior mandamento da Lei?”

37Respondeu Jesus: “ ‘Ame o Senhor, o seu Deus de todo o seu coração, de toda a sua alma e de todo o seu entendimento’22.37 Dt 6.5. 38Este é o primeiro e maior mandamento. 39E o segundo é semelhante a ele: ‘Ame o seu próximo como a si mesmo’22.39 Lv 19.18. 40Destes dois mandamentos dependem toda a Lei e os Profetas”.

O Cristo é Senhor de Davi

(Mc 12.35-37; Lc 20.41-44)

41Estando os fariseus reunidos, Jesus lhes perguntou: 42“O que vocês pensam a respeito do Cristo? De quem ele é filho?”

“É filho de Davi”, responderam eles.

43Ele lhes disse: “Então, como é que Davi, falando pelo Espírito, o chama ‘Senhor’? Pois ele afirma:

44“ ‘O Senhor disse ao meu Senhor:

Senta-te à minha direita,

até que eu ponha os teus inimigos

debaixo de teus pés’22.44 Sl 110.1.

45Se, pois, Davi o chama ‘Senhor’, como pode ser ele seu filho?” 46Ninguém conseguia responder-lhe uma palavra; e daquele dia em diante, ninguém jamais se atreveu a lhe fazer perguntas.