Slovo na cestu

Marek 4:1-41

Ježíš vypráví podobenství o rozsévači

1Jednou Ježíš opět učil na břehu jezera. A protože se kolem něho znovu shromáždily davy lidí, nastoupil do člunu a odtud mluvil k těm, kteří byli na břehu. 2Ježíš své učení často vkládal do zvláštních obrazů – podobenství. Toto je jedno z nich:

3„Poslouchejte! Jeden rolník se vydal na pole, aby zasel obilí. 4Ne každé zrno však padlo na vhodnou půdu. Některá se dostala na okraj cesty, kde je sezobali ptáci. 5Jiná padla na skálu, kde bylo jen málo půdy. 6Tam sice zrna brzy vyklíčila, ale ve slunečním žáru osení uschlo, protože kořínky v mělké vrstvě země neměly dost vláhy. 7Jiná zrna zapadla mezi bodláčí, které záhy mladé rostlinky udusilo, takže ani nenasadily klasy. 8Ovšem to zrní, které padlo do úrodné půdy, přineslo třicetinásobný, jiné dokonce šedesáti – až stonásobný užitek.“ 9„Kdo má uši k naslouchání, ten ať poslouchá a přemýšlí,“ uzavřel Ježíš.

Ježíš vysvětluje podobenství o rozsévači

10Později, když byl sám se svými dvanácti učedníky, ptali se ho: „Jak máme tvým podobenstvím rozumět?“

11„Vy, kteří mi býváte nablízku,“ odpověděl, „jste už pochopili mnohé z tajemství Božího království. Ale těm, co jsou ještě opodál, se to snažím vysvětlovat v podobenstvích. 12Je však o nich psáno v proroctví:

Dívají se, a nevidí,

poslouchají, a přece nerozumějí,

a tak nejsou ochotni obrátit se k Bohu,

aby jim odpustil jejich viny.

13Jestliže ovšem ani vy nechápete tento jednoduchý obraz, jak potom porozumíte všem dalším, které vám chci vyprávět?

14Zde je tedy výklad: Tím rolníkem, o kterém jsem mluvil, je každý, kdo lidem přináší Boží poselství, aby je zasel do jejich života jako dobrou setbu. 15Srdce některých posluchačů je tvrdé jako ušlapaná cesta. Satan okamžitě přichází a usiluje o to, aby zapomněli, co slyšeli.

16Mělká skalnatá půda představuje srdce nestálých lidí. Boží poselství vyslechnou a radostně přijmou, 17jsou však povrchní a slovo u nich nepronikne do hloubky. I když si zpočátku vedou dobře, odpadají, jakmile mají pro víru trpět.

18Půda zaplevelená bodláčím je obrazem lidí, kteří dobrou Boží zprávu sice vyslechnou a přijmou, 19ale všední starosti, záliba v majetku a touha po blahobytu Boží poselství v srdci udusí, takže zůstane bez užitku.

20Úrodné půdě se podobají ti, kteří bez výhrad přijímají Boží zvěst, a proto mohou přinést bohatou sklizeň – někteří dokonce mimořádnou sklizeň.“

21„Když někdo z vás rozsvítí lampu, zakryje ji snad nádobou nebo ji strčí pod postel, aby zakryl její světlo? Určitě ne! Umístí ji tak, aby svítila.

22-24Všechno, co je dosud skryto, vyjde najevo a tomu, co je nesrozumitelné, bude porozuměno. Dobře poslouchejte, co vám říkám. Kolik jste ochotni přijmout, tolik dostanete a ještě vám bude přidáno. 25Kdo už něco pochopil, porozumí ještě víc; kdo o to nestojí, přijde o všechno.“

Ježíš vypráví podobenství o zasetém semenu

26Dále Ježíš vyprávěl jiné podobenství: „S Božím královstvím je to jako s rolníkem, který oseje pole a odejde. 27Dny plynou, zrno vyklíčí a roste ve dne v noci, aniž by se o ně musel nějak starat nebo mu pomáhat. 28Půda sama dává semenu, co potřebuje k růstu. Nejdříve vzejde klíček, pak vyroste stéblo, potom klas. 29A když v něm nakonec dozraje zrno, přijde rolník a sklidí je.“

Ježíš vypráví podobenství o hořčičném zrnu

30„Jak ještě znázornit Boží království? K čemu ho přirovnat?“ uvažoval Ježíš. 31„Je to s ním jako se seménkem hořčice. 32To sice patří mezi nejmenší semena, ale vyroste z něho největší bylina na poli. Na jejích větvích mohou dokonce hnízdit ptáci.“

33Ještě mnoho podobných obrazů Ježíš použil, aby lidem přiblížil svoje učení. 34Když mluvil veřejně, používal výhradně přirovnání. Když však potom býval se svými učedníky o samotě, všechno jim vysvětloval.

Ježíš utišuje bouři

35K večeru toho dne vyzval Ježíš své učedníky: „Přeplavme se na druhou stranu jezera.“ 36Odrazili tedy s lodí, ve které seděl, a vzdalovali se od zástupů na břehu. Několik člunů však vyplulo za nimi. 37Zanedlouho se strhla silná větrná bouře. Vysoké vlny dorážely na člun a ten se začal plnit vodou. 38Ježíš však klidně spal na zádi, s poduškou pod hlavou. Učedníci ho probudili: „Mistře, tobě je jedno, že se potápíme?“

39Ježíš vstal, okřikl vítr a poručil vlnám: „Uklidněte se!“ V tu chvíli se vítr utišil a kolem se rozhostil klid.

40Pak se Ježíš obrátil na učedníky: „Proč jste se tolik báli? Copak mi nedůvěřujete?“

41Byli tím vším ohromeni a ptali se jeden druhého: „Kdo to jen může být, že ho poslouchá vítr i voda?“

O Livro

Marcos 4:1-41

A parábola do semeador

(Mt 13.1-9; Lc 8.4-8)

1Uma vez mais, logo se juntou uma multidão imensa, pelo que entrou num barco e se sentou nele. O barco estava na água, enquanto a multidão ficava à beira-mar, mas em terra.

2E ensinava as pessoas por meio de parábolas. Numa delas, deu-lhes este ensino: 3“Ouçam bem: certo homem foi semear. 4Enquanto semeava, algumas sementes caíram à beira do caminho, vieram as aves e comeram-nas. 5Outras caíram em solo pedregoso com pouca terra; como o solo não tinha profundidade cresceram logo. 6Mas quando o sol rompeu, murcharam; e como não ganharam raízes, acabaram por secar. 7Outras caíram entre espinhos que em pouco tempo sufocaram os rebentos, pelo que não deram grão. 8Outras, porém, outras caíram em bom solo, cresceram, desenvolveram-se e deram trinta, sessenta ou cem vezes mais. 9Quem tem ouvidos, ouça!”

Razão das parábolas

(Mt 13.10-23; Lc 8.9-15)

10E logo que se achou a sós, os que o acompanhavam, juntamente com os doze discípulos, pediram-lhe a explicação das parábolas. 11Ele respondeu-lhes: “É-vos concedido conhecer o mistério do reino de Deus; mas àqueles que estão fora, tudo se expõe por parábolas.

12‘De modo que, ainda que vejam e vejam,

não percebam,

e ainda que ouçam e ouçam, não entendem.

Não estou empenhado em que se arrependam,

nem em perdoá-los.’ ”4.12 Is 6.9-10.

13E acrescenta: “Se não entenderem esta parábola, como compreenderão todas as outras? 14O homem vai semear a palavra. 15As sementes que ficam à beira do caminho são aqueles que receberam a palavra; mal a ouvem, logo vem Satanás tirar-lhes a palavra que neles tinha sido semeada. 16As semeadas em solo pedregoso são os que ouvem a palavra e a recebem com alegria. 17Todavia, não deitam raízes, antes duram pouco; depois, aparecem dificuldades ou perseguições por causa da palavra, e logo essa pessoa se escandaliza. 18As semeadas entre os espinhos são os que ouvem a palavra, 19mas as preocupações desta vida, a ambição da riqueza e os outros desejos surgem e abafam a palavra, pelo que fica sem fruto. 20Mas as sementes plantadas em solo bom são aqueles que ouvem a palavra e a recebem, e produzem uma colheita trinta, sessenta ou até cem vezes maior!”

A luz do candeeiro

(Lc 8.16-18)

21Jesus perguntou-lhes: “Quando alguém acende uma lâmpada, será que a coloca debaixo duma caixa ou da cama? Não a coloca antes num candeeiro?

22Pois nada há oculto que não venha a mostrar-se, nem nada encoberto que não venha a manifestar-se. 23Quem tem ouvidos, ouça! 24Cuidado com o que ouvem! A medida que usarem para medir será usada também para vos medir e ainda vos será aumentada. 25Quem tiver receberá; mas a quem não tem até o que tiver lhe será tirado.

A parábola da semente

26Vou explicar-vos de outra maneira o reino de Deus: Um lavrador semeou o seu campo e foi embora. 27Com o passar dos dias, as sementes foram crescendo sem a sua ajuda, 28pois era a terra que fazia as sementes crescerem. Primeiro, apareceu uma folha, mais tarde, formaram-se as espigas de trigo, até que por fim o grão amadureceu. 29O lavrador veio logo com a foice e tratou de colhê-lo.

A semente de mostarda

(Mt 13.31-32; Lc 13.18-19)

30A que compararei o reino de Deus? Que parábola contarei para o explicar? 31É como uma semente de mostarda; ao ser plantada na terra, embora seja a menor de todas as sementes que existem, 32cresce e transforma-se na maior de todas as plantas, e dá grandes ramos, em cuja sombra as aves do céu podem fazer os seus ninhos.”

33Por meio de muitas parábolas como esta anunciava a palavra ao povo, até onde este podia entendê-la. 34Aliás, nunca o fazia sem lhes contar uma parábola; mas quando estava a sós com os discípulos, explicava-lhes o que queria dizer.

Jesus acalma a tempestade

(Mt 8.18, 23-27; Lc 8.22-25)

35Ao cair da tarde desse dia, Jesus disse aos discípulos: “Vamos atravessar para a outra margem do lago.” 36Deixando a multidão para trás, entraram no barco onde ele já estava e começaram a travessia, embora outros barcos os seguissem. 37Mas logo se levantou um tão grande temporal, com vendaval e ondas rebentando contra o barco, que este já estava cheio de água.

38Entretanto, Jesus dormia deitado na popa, com a cabeça numa almofada. Inquietos, acordaram-no, gritando: “Mestre, não te preocupa que estejamos quase a morrer?” 39Ele, levantando-se, repreendeu o vento e disse ao mar: “Aquieta-te!” O vento parou e fez-se uma grande calma. 40E disse-lhes: “Porque estavam com tanto medo? Ainda não têm fé?”

41E tomados de grande espanto, perguntavam uns aos outros: “Mas quem é este, a quem o próprio vento e o mar obedecem?”