Jan 11 – SNC & OL

Slovo na cestu

Jan 11:1-57

1Byl pak nemocen člověk nějaký jménem Lazar z Betany, totiž z městečka Marie a Marty, sestry její. 2(A to byla ta Maria, kteráž pomazala Pána mastí a vytřela nohy jeho vlasy svými, jejížto bratr Lazar byl nemocen.) 3Tedy poslaly k němu sestry jeho, řkouce: Pane, aj, ten, kteréhož miluješ, nemocen jest. 4A uslyšav to Ježíš, řekl: Nemoc ta neníť k smrti, ale pro slávu Boží, aby oslaven byl Syn Boží skrze ni. 5Miloval pak Ježíš Martu i sestru její i Lazara. 6A jakž uslyšel, že by nemocen byl, i pozůstal za dva dni na tom místě, kdež byl. 7Potom pak dí učedlníkům: Pojďme zase do Judstva. 8Řekli jemu učedlníci: Mistře, nyní hledali tě Židé kamenovati, a ty zase tam chceš jíti? 9Odpověděl Ježíš: Však dvanácte hodin za den jest. Chodí-li kdo ve dne, neurazí se; nebo světlo tohoto světa vidí. 10Pakliť by kdo chodil v noci, urazíť se; nebo světla není v něm. 11To pověděl, a potom dí jim: Lazar, přítel náš, spí, ale jduť, abych jej ze sna probudil. 12I řekli učedlníci jeho: Pane, spí-liť, zdráv bude. 13Ale Ježíš řekl o smrti jeho, oni pak domnívali se, že by o spání sna mluvil. 14Tedy řekl jim Ježíš zjevně: Lazar umřel. 15A raduji se pro vás, že jsem tam nebyl, abyste věřili. Ale pojďme k němu. 16I řekl Tomáš, kterýž slove Didymus, spoluučedlníkům: Pojďme i my, abychom zemřeli s ním. 17Tedy přišel Ježíš, i nalezl ho již čtyři dni v hrobě pochovaného. 18Byla pak Betany blízko od Jeruzaléma, okolo honů patnácte. 19Mnozí pak z Židů byli přišli k Martě a Mariji, aby je těšili pro smrt bratra jejich. 20Tedy Marta, jakž uslyšela, že Ježíš jde, vyšla proti němu, ale Maria doma seděla. 21I řekla Marta k Ježíšovi: Pane, kdybys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. 22Ale i nyníť vím, že cožkoli požádal bys od Boha, dá tobě Bůh. 23Dí jí Ježíš: Vstaneť bratr tvůj. 24Řekla jemu Marta: Vím, že vstane při vzkříšení v den nejposlednější. 25Řekl jí Ježíš: Já jsem vzkříšení i život. Kdo věří ve mne, byť pak i umřel, živ bude. 26A každý, kdož jest živ, a věří ve mne, neumřeť na věky. Věříš-li tomu? 27Řekla jemu: Ovšem, Pane, já jsem uvěřila, že jsi ty Kristus, Syn Boží, kterýž měl přijíti na svět. 28A když to pověděla, odešla a zavolala tajně Marie, sestry své, řkuci: Mistr zde jest, a volá tebe. 29Ona jakž to uslyšela, vstala rychle, a šla k němu. 30(Ještě pak byl Ježíš nepřišel do městečka, ale byl na tom místě, kdež vyšla byla proti němu Marta.) 31Tedy Židé, kteříž s ní byli v domě a těšili ji, viděvše Mariji, že jest rychle vstala a vyšla, šli za ní, řkouce: Jde k hrobu, aby tam plakala. 32Ale Maria, když tam přišla, kdež byl Ježíš, uzřevši jej, padla k nohám jeho, a řekla jemu: Pane, bys ty byl zde, bratr můj byl by neumřel. 33Ježíš pak jakž uzřel, ana pláče, i Židy, kteříž byli s ní přišli, ani plačí, zastonal duchem, a zkormoutil se. 34A řekl: Kdež jste jej položili? Řkou jemu: Pane, pojď a pohleď. 35I zaplakal Ježíš. 36Tedy řekli Židé: Aj, kterak ho miloval! 37Někteří pak z nich řekli: Nemohl-liž jest tento, kterýž otevřel oči slepého, učiniti i toho, aby tento neumřel? 38Ježíš pak opět zastonav sám v sobě, přišel k hrobu. Byla pak jeskyně, a kámen byl svrchu položen na ni. 39I dí Ježíš: Zdvihněte kámen. Řekla jemu Marta, sestra toho mrtvého: Pane, jižť smrdí; nebo čtyři dni v hrobě jest. 40Dí jí Ježíš: Všakť jsem řekl, že budeš-li věřiti, uzříš slávu Boží. 41Tedy zdvihli kámen, kdež byl mrtvý pochován. Ježíš pak pozdvihl vzhůru očí a řekl: Otče, děkuji tobě, že jsi mne slyšel. 42Já zajisté vím, že ty mne vždycky slyšíš, ale pro zástup, kterýž okolo stojí, řekl jsem, aby věřili, že jsi ty mne poslal. 43A to pověděv, zavolal hlasem velikým: Lazaře, pojď ven! 44I vyšel, kterýž byl umřel, maje svázané ruce i nohy rouchami, a tvář jeho šatem byla obvinuta. Řekl jim Ježíš: Rozvěžtež jej, a nechte, ať odejde. 45Tedy mnozí z Židů, kteříž byli přišli k Mariji, viděvše, co jest učinil Ježíš, uvěřili v něho. 46Někteří pak z nich odešli k farizeům a pověděli jim, co jest učinil Ježíš. 47I sešli se přední kněží a farizeové v radu, a pravili: Co činíme? Tento člověk divy mnohé činí. 48Necháme-li ho tak, všickni uvěří v něho, i přijdou Římané, a odejmou místo naše i lid. 49Jeden pak z nich, jménem Kaifáš, nejvyšším knězem jsa toho léta, řekl jim: Vy nic nevíte, 50Aniž co o tom přemyšlujete, že jest užitečné nám, aby jeden člověk umřel za lid, a ne, aby všecken tento národ zahynul. 51Toho pak neřekl sám od sebe, ale nejvyšším knězem byv léta toho, prorokoval, že jest měl Ježíš umříti za tento národ, 52A netoliko za tento národ, ale také, aby syny Boží rozptýlené shromáždil v jedno. 53Protož od toho dne spolu se o to radili, aby jej zabili. 54Ježíš pak již nechodil zjevně mezi Židy, ale odšel odtud do krajiny, kteráž byla blízko pouště, do města, jenž slove Efraim, a tu bydlil s učedlníky svými. 55Byla pak blízko velikanoc Židovská. I šli mnozí do Jeruzaléma z krajiny té před velikonocí, aby se očistili. 56I hledali Ježíše, a rozmlouvali vespolek, v chrámě stojíce: Co se vám zdá, že nepřišel k svátku? 57Vydali pak byli přední kněží a farizeové mandát, jestliže by kdo zvěděl, kde by byl, aby pověděl, aby jej jali.

O Livro

João 11:1-57

A morte de Lázaro

1Havia em Betânia um homem chamado Lázaro, que vivia com suas irmãs, Maria e Marta. 2Maria foi aquela que deitou o perfume muito caro sobre os pés de Jesus e os enxugou com os cabelos. Lázaro adoeceu. 3E as duas irmãs mandaram recado a Jesus, dizendo: “Senhor, o nosso irmão está muito mal.”

4Contudo, quando Jesus soube disso, observou: “Essa doença não é para morte, mas para a glória de Deus. Eu, o Filho de Deus, receberei glória em resultado desta enfermidade.” 5Embora Jesus fosse muito amigo de Marta, de Maria e de Lázaro, 6ficou onde estava durante mais dois dias, sem nada fazer para ir ter com eles. 7Por fim, passados esses dois dias, disse aos discípulos: “Vamos para a Judeia!”

8Mas os discípulos opuseram-se. “Mestre, ainda há uns dias atrás os judeus procuraram matar-te e queres voltar para lá?”

9Jesus respondeu: “Há doze horas de luz em cada dia em que uma pessoa pode caminhar sem tropeçar. 10Só de noite é que há perigo de se dar um passo em falso por causa da escuridão.” 11E acrescentou: “O nosso amigo Lázaro adormeceu, mas agora vou acordá-lo!”

12Os discípulos, pensando que Jesus quisesse dizer que Lázaro estava a dormir normalmente, comentaram: “Isso significa que está melhor!” 13Mas o que Jesus queria dizer era que Lázaro tinha morrido.

14Então disse-lhes abertamente: “Lázaro morreu! 15E por vossa causa estou satisfeito, por não ter estado ali nessa altura, pois isto dar-vos-á outra oportunidade de confirmarem a vossa fé. Vamos ter com Lázaro.”

16Tomé, que também era chamado o Gémeo, disse aos outros discípulos: “Vamos nós também, para morrer com Jesus.”

Jesus consola as irmãs

17Quando chegaram a Betânia, souberam que Lázaro já estava sepultado havia quatro dias. 18Betânia ficava perto, a três quilómetros11.18 Literalmente, a quinze estádios., na estrada para Jerusalém. 19E muitos judeus tinham ido para consolar Marta e Maria na sua perda. 20Quando Marta soube que Jesus vinha a caminho, foi ao seu encontro; mas Maria ficou em casa. 21Marta disse a Jesus: “Senhor, se cá estivesses, o meu irmão não teria morrido! 22Mas eu sei que mesmo agora não é tarde demais, pois tudo o que pedires a Deus ele te dará.”

23Jesus respondeu-lhe: “O teu irmão ressuscitará.”

24“Sim”, tornou Marta, “quando toda a gente ressuscitar no dia da ressurreição.”

25Jesus disse-lhe: “Eu sou a ressurreição e a vida! Quem crer em mim viverá, mesmo que morra! 26É-lhe dada a vida eterna por crer em mim e nunca mais morrerá. Crês nisto, Marta?”

27“Sim, Mestre. Creio que és o Cristo, o Filho de Deus, aquele que há tanto tempo esperávamos.” 28Então ela retirou-se e foi chamar Maria: “O Mestre já chegou e quer ver-te.” 29Esta foi logo ter com ele.

30Ora, Jesus parara fora da aldeia, no local onde Marta se encontrara com ele. 31Quando os judeus que estavam na casa, para confortar Maria, a viram sair tão apressadamente, pensaram que fosse ao túmulo de Lázaro para chorar e seguiram-na. 32Chegada ao sítio onde Jesus se encontrava, Maria caiu a seus pés, dizendo: “Senhor, se tivesses estado aqui, o meu irmão não teria morrido!”

33Ao vê-la chorar acompanhada no seu pranto pelas pessoas da terra, Jesus comoveu-se e sentiu forte emoção: 34“Onde está ele sepultado?”, perguntou-lhes. “Vem ver!”, disseram-lhe.

35E Jesus chorou. 36“Vejam como era amigo de Lázaro!”, comentaram as pessoas. 37Mas outros disseram: “Se pôde curar cegos, porque não evitou a morte de Lázaro?” 38Jesus comoveu-se muito outra vez.

Jesus ressuscita Lázaro

Entretanto, chegaram ao sepulcro. Era uma gruta com uma pesada pedra a tapar a entrada. 39“Retirem a pedra!”, ordenou Jesus. Mas Marta, irmã de Lázaro, observou: “Já deve cheirar muito mal, porque há quatro dias que morreu.”

40Jesus respondeu: “Não te disse que, se creres, verás a glória de Deus?” 41Rolaram pois a pedra. Jesus ergueu o olhar para o céu e disse: “Pai, graças te dou por me ouvires. 42Tu ouves-me sempre, mas digo isto por causa de toda a gente que aqui está, para que creiam que me enviaste.” 43Então Jesus ordenou, em voz muito forte: “Lázaro, sai!” 44Lázaro surgiu, ainda todo envolvido em panos e o rosto tapado com uma toalha. Jesus ordenou-lhes: “Desliguem-no e deixem-no ir!” 45E foi assim que muitos judeus que se encontravam com Maria, e viram isto acontecer, creram nele.

O plano para matar Jesus

(Mt 26.1-5; Mc 14.1-2; Lc 22.1-2)

46Alguns, porém, foram ter com os fariseus e contaram-lhes o sucedido. 47Os principais sacerdotes e os fariseus convocaram o conselho para discutir o caso. “Que vamos fazer?”, perguntavam-se uns aos outros. “Não há dúvida de que este homem faz grandes sinais. 48Se não interviermos, toda a gente crerá nele, e o exército romano virá e destruirá tanto o nosso templo como a nossa nação.”

49Um deles, Caifás, que naquele ano era sumo sacerdote, disse: “Vocês não percebem nada. 50Nem entendem que vos é preferível que morra um único homem pelo povo. Porque é que se há de perder toda a nação?”

51Esta revelação de que Jesus deveria morrer por todo o povo veio da boca de Caifás, no seu cargo de sumo sacerdote; não foi coisa que tivesse pensado por si próprio, mas foi uma profecia. 52Era uma predição de que a morte de Jesus não seria só por Israel, mas para reunir todos os filhos de Deus espalhados pelo mundo.

53A partir daí, começaram a planear a morte de Jesus. 54Jesus já não andava manifestamente em público. Saindo de Jerusalém, dirigiu-se para a proximidade do deserto, para a localidade de Efraim, onde ficou com os discípulos.

55A Páscoa dos judeus estava próxima e muitos daquela província entraram em Jerusalém, antes da data para poderem proceder à cerimónia da purificação. 56Queriam ver Jesus e enquanto estavam no templo perguntavam uns aos outros: “O que é que acham? Virá ele à festa da Páscoa?” 57Entretanto, os principais sacerdotes e fariseus tinham anunciado publicamente que, se alguém visse Jesus, devia participar imediatamente o facto para que o pudessem prender.