Slovo na cestu

Římanům 11:1-36

Kdo uvěří, navrací se k Bohu

1Ptám se tedy: Zavrhl snad Bůh svůj národ? Rozhodně ne! Vždyť já jsem také židovské národnosti, potomek Abrahamův z větve Benjamínovy. 2Bůh nezavrhl svůj lid, který si předtím vybral. V Bibli se dočteme, že už Elijáš si Bohu na svůj národ stěžoval: 3„Pane, tvé proroky povraždili, tvé oltáře rozbořili. Už jen já jsem zůstal při tobě a také mně o život ukládají.“ 4A co mu na to odpovídá Bůh? „Sedm tisíc věrných – kromě tebe – se bohům cizím ještě neklaní!“ 5Stejně tak dnes je tu takový zbytek věrných. Bůh je ovšem nevyvolil pro jejich zásluhy, nýbrž ze své milosti. 6-7Tak tedy: o co se tolik snažili Izraelci, toho – kromě těch vyvolených – nedosáhli.

8Bůh je ranil slepotou,

takže mají oči –

a přesto nevidí,

mají uši –

a přesto neslyší,

slepí a hluší jsou až dodnes.

9A David říká v jednom svém žalmu:

„Jejich blahobyt ať je jim osidlem a kamenem úrazu.

10Zatmi jim zrak,

ať nevidí a pod břemenem stále se hrbí.“

11Ptám se tedy: Je snad smyslem jejich klopýtnutí, aby padli nadobro? V žádném případě! 12Jejich pád však umožnil záchranu pohanů, a to má probudit u židů zdravou žárlivost. Oč větším požehnáním pro svět bude návrat Izraele k Bohu, když jeho úpadek znamenal už takové dobrodiní!

Boží povolání není důvodem k domýšlivosti

13Proto vám, bývalým pohanům, sloužím tak horlivě, 14abych vyvolal žárlivost u svých soukmenovců a alespoň některé tak zachránil. 15To, že se ocitli v nepřátelském táboře, přineslo světu smíření s Bohem. A což teprve, až je Bůh znovu přijme! To bude přímo vzkříšení z mrtvých! 16Co vyrostlo ze svatých kořenů, je rovněž svaté. 17Jestli byly některé větve ze svatého stromu ulomeny a vy, jako plané větve, naroubováni na jejich místo, 18nevypínejte se nad větve původní. Nezapomeňte, že kořen nese vás a ne naopak! 19Říkáš: „Byly přece ulámány, abych já mohl zaujmout jejich místo.“ 20Máš pravdu, byly ulámány kvůli své nevěře a ty rosteš na jejich místě díky své víře. To však měj za důvod spíš k pokoře než k domýšlivosti. 21Když Bůh neušetřil větve původní, tím spíš by neušetřil tebe. 22Máš v tom vidět důkaz jeho přísnosti, ale zároveň i dobroty: přísnosti k odpadlým a dobroty k tobě – pokud ovšem zůstaneš věrný. Jinak odřízne i tebe. 23-24A stejně i židé, vrátí-li se k Bohu, budou naroubováni zase zpět. Bude to tím snadnější, že Bůh je vlastně jen vrátí na jejich původní místo.

Nemělo by vám zůstat tajemstvím, bratři, jaké úmysly má Bůh s Izraelem, 25a nechci vás ponechat jen vašim představám. Část židů zůstane od Boha odvrácena tak dlouho, dokud počet povolaných z ostatních národů nebude dovršen. Když se to stane, 26otevře se cesta všemu Izraeli a nalezne spasení, jak píše Izajáš:

„Z Jeruzaléma přijde vysvoboditel

a všechnu bezbožnost z národa vymýtí.

27Já, Bůh, s nimi učiním smlouvu,

že všechny jejich viny zahladím.“

28Jak se tedy máte na židy dívat? Nepřijali Pána Ježíše Krista, a proto je můžete pokládat za Boží odpůrce; přitom však nezapomínejte, že vás jejich vzdor přivedl k Božímu milosrdenství. Bůh je však stále miluje, protože jsou dětmi svých předků, které on vyvolil. 29Když Bůh něco daruje, nebere to zpět; když někoho povolá, sám to neruší. 30Vy jste kdysi Boha odmítali, ale teď se vám dostalo Božího milosrdenství, když ho židé odmítli. 31V podobné situaci jsou teď oni. Staví se odmítavě k milosti, která byla udělena vám právě proto, aby ji nakonec mohli dostat i oni. 32Tak se všichni nerozdílně stali svou neposlušností stejně závislými na Boží milosti, jak Bůh chtěl.

33Jak nesmírné je Boží bohatství,

jak hluboká jeho moudrost a poznání.

Jak nevyzpytatelná jeho rozhodnutí a nepředvídatelné jeho jednání!

34Kdo může pochopit Boží myšlení,

kdo byl kdy jeho poradcem?

35Kdo mu kdy dal něco ze svého,

aby mu to on musel vrátit?

36Vždyť z Boha vše pochází,

díky jemu a pro něho vše trvá.

Jemu sláva na věky!