Salmo 10
1Senhor, porque te manténs distante?
Porque te escondes quando estou angustiado?
2Que essa gente perversa, que no seu orgulho e maldade
persegue furiosamente o pobre,
seja apanhada nas ciladas que preparou para os outros!
3Pois ainda se gabam de obter tudo o que pretendem;
louvam os que fazem do dinheiro um ídolo,
e ainda insultam o Senhor.
4Por causa do seu orgulho, essa gente perversa não quer pensar;
não se lembra sequer de procurar a Deus.
Tudo o que sabem dizer é que não há Deus, que está morto.
5São até bem sucedidos no que fazem,
não dão importância aos teus juízos;
quanto aos seus adversários, ele faz pouco caso.
6Dizem no seu íntimo:
“Ninguém me derrubará.
Nunca me verei em dificuldades.”
7A sua boca está cheia de maldição, engano e opressão;
têm sempre, debaixo da língua, malícia e maldade.
8Põem-se à espreita na vizinhança dos povoados,
e em lugares escondidos,
para assassinarem os inocentes.
9Como leões, nos seus esconderijos,
preparam-se para cair inesperadamente sobre os pobres,
e como caçadores para roubar os infelizes
que são apanhados nas suas redes.
10Preparam-se habilmente para saltar sobre as suas vítimas,
que subjugam com a sua força.
11E dizem para si mesmos:
“Deus não vê!”
Ou então:
“Deus nunca virá a saber disso!”
12Levanta-te, Senhor!
Ó Deus, ergue a tua mão para os castigares.
Não te esqueças dos que estão em necessidade.
13Porque há de insultar-te o mau,
dizendo que nunca lhe pedirás contas?
14Senhor, tu vês o que eles andam a fazer;
tomas nota de todas as suas más ações.
Por toda a tristeza e aflição que têm causado, os castigarás;
o pobre entrega-se aos teus cuidados,
és o auxílio do desamparado.
15Quebra o braço dos perversos;
persegue-os até que desapareça a sua maldade,
sem que nada reste.
16O Senhor é Rei para todo o sempre;
da sua terra serão varridos os povos pagãos.
17Senhor, deste ouvidos ao desejo dos que querem a paz;
confortarás os seus corações.
Os teus ouvidos estarão sempre abertos para eles.
18Fazes justiça aos desamparados e oprimidos,
a fim de que os habitantes da Terra
não continuem a espalhar o terror.
1Proč, ó Hospodine, stojíš zdaleka, a skrýváš se v čas ssoužení? 2Z pychu bezbožník protivenství činí chudému. Ó by jati byli v zlých radách, kteréž vymýšlejí. 3Neboť se honosí bezbožník v líbostech života svého, a lakomý sobě pochlebuje, a Hospodina popouzí. 4Bezbožník pro pýchu, kterouž na sobě prokazuje, nedbá na nic; všecka myšlení jeho jsou, že není Boha. 5Dobře mu se daří na cestách jeho všelikého času, soudové tvoji vzdáleni jsou od něho, i na všecky nepřátely své fouká, 6Říkaje v srdci svém: Nepohnuť se od národu až do pronárodu, nebo nebojím se zlého. 7Ústa jeho plná jsou zlořečenství, i chytrosti a lsti; pod jazykem jeho trápení a starost. 8Sedí v zálohách ve vsech a v skrýších, aby zamordoval nevinného; očima svýma po chudém špehuje. 9Èíhá v skrytě jako lev v jeskyni své, číhá, aby pochytil chudého, uchvacujeť jej, a táhne pod sítku svou. 10Připadá a stuluje se, dokudž by nevpadlo v silné pazoury jeho shromáždění chudých. 11Říká v srdci svém: Zapomenulť jest Bůh silný, skryl tvář svou, nepohledíť na věky. 12Povstaniž, Hospodine Bože silný, vznes ruku svou, nezapomínejž se nad chudými. 13Proč má bezbožník Boha popouzeti, říkaje v srdci svém, že toho vyhledávati nebudeš? 14Díváš se do času, nebo ty nátisk a bolest spatřuješ, abys jim odplatil rukou svou; na tebeť se spouští chudý, sirotku ty jsi spomocník. 15Potři rámě bezbožného, a vyhledej nepravosti zlostného, tak aby neostál. 16Hospodin jest králem věčných věků, národové z země své hynou. 17Žádost ponížených vyslýcháš, Hospodine, utvrzuješ srdce jejich, ucha svého k nim nakloňuješ, 18Abys soud činil sirotku a ssouženému, tak aby jich nessužoval více člověk bídný a zemský.