Job 14 – NIV & SNC

New International Version

Job 14:1-22

1“Mortals, born of woman,

are of few days and full of trouble.

2They spring up like flowers and wither away;

like fleeting shadows, they do not endure.

3Do you fix your eye on them?

Will you bring them14:3 Septuagint, Vulgate and Syriac; Hebrew me before you for judgment?

4Who can bring what is pure from the impure?

No one!

5A person’s days are determined;

you have decreed the number of his months

and have set limits he cannot exceed.

6So look away from him and let him alone,

till he has put in his time like a hired laborer.

7“At least there is hope for a tree:

If it is cut down, it will sprout again,

and its new shoots will not fail.

8Its roots may grow old in the ground

and its stump die in the soil,

9yet at the scent of water it will bud

and put forth shoots like a plant.

10But a man dies and is laid low;

he breathes his last and is no more.

11As the water of a lake dries up

or a riverbed becomes parched and dry,

12so he lies down and does not rise;

till the heavens are no more, people will not awake

or be roused from their sleep.

13“If only you would hide me in the grave

and conceal me till your anger has passed!

If only you would set me a time

and then remember me!

14If someone dies, will they live again?

All the days of my hard service

I will wait for my renewal14:14 Or release to come.

15You will call and I will answer you;

you will long for the creature your hands have made.

16Surely then you will count my steps

but not keep track of my sin.

17My offenses will be sealed up in a bag;

you will cover over my sin.

18“But as a mountain erodes and crumbles

and as a rock is moved from its place,

19as water wears away stones

and torrents wash away the soil,

so you destroy a person’s hope.

20You overpower them once for all, and they are gone;

you change their countenance and send them away.

21If their children are honored, they do not know it;

if their offspring are brought low, they do not see it.

22They feel but the pain of their own bodies

and mourn only for themselves.”

Slovo na cestu

Jób 14:1-22

1Èlověk narozený z ženy jest krátkého věku a plný lopotování. 2Jako květ vychází a podťat bývá, a utíká jako stín, a netrvá. 3A však i na takového otvíráš oko své, a mne uvodíš k soudu s sebou. 4Kdo toho dokáže, aby čistý z nečistého pošel? Ani jeden. 5Poněvadž vyměřeni jsou dnové jeho, počet měsíců jeho u tebe, a cíles jemu položil, kterýchž by nepřekračoval: 6Odvrať se od něho, ať oddechne sobě, a zatím aby přečekal jako nájemník den svůj. 7O stromu zajisté jest naděje, by i podťat byl, že se zase zotaví, a výstřelek jeho nevyhyne, 8By se pak i sstaral v zemi kořen jeho, a v prachu již jako umřel peň jeho: 9Avšak jakž počije vláhy, zase se pučí, a zahustí jako keř. 10Ale člověk umírá, mdlobou přemožen jsa, a když vypustí duši člověk, kam se poděl? 11Jakož ucházejí vody z jezera, a řeka opadá a vysychá: 12Tak člověk, když lehne, nevstává zase dotud, dokudž nebes stává. Nebývajíť vzbuzeni lidé, aniž se probuzují ze sna svého. 13Ó kdybys mne v hrobě schoval, a skryl mne, dokudž by nebyl odvrácen hněv tvůj, ulože mi cíl, abys se rozpomenul na mne. 14Když umře člověk, zdaliž zase ožive? Po všecky tedy dny vyměřeného času svého očekávati budu, až přijde proměna při mně. 15Zavoláš, a já se ohlásím tobě, díla rukou svých budeš žádostiv, 16Ačkoli nyní kroky mé počítáš, aniž shovíváš hříchům mým, 17Ale zapečetěné maje jako v pytlíku přestoupení mé, ještě přikládáš k nepravosti mé. 18Jistě že jako hora padnuc, rozdrobuje se, a skála odsedá z místa svého, 19Jako kamení stírá voda, a povodní zachvacuje, což z prachu zemského samo od sebe roste: tak i ty naději člověka v nic obracíš. 20Přemáháš jej ustavičně, tak aby odjíti musil; proměňuješ tvář jeho, a propouštíš jej. 21Budou-li slavní synové jeho, nic neví; pakli v potupě, nic o ně nepečuje. 22Toliko tělo jeho, dokudž živ jest, bolestí okouší, a duše jeho v něm kvílí.