Pavel se plaví do Říma
1Přišel čas transportu vězňů do Itálie. Byl do něho zařazen také Pavel a my s Makedoncem Aristarchem z Tesaloniky jako jeho průvodci. Transportu velel důstojník Julius z císařského oddílu. 2Najal loď, která obeplouvala pobřeží Malé Asie a na cestě k jejímu severnímu cípu měla udělat řadu zastávek. 3Když jsme druhý den přistáli v Sidónu, dovolil důstojník Julius, který zacházel s Pavlem skutečně lidsky, aby navštívil ve městě své přátele; ti ho vybavili na cestu vším potřebným. 4Kvůli nepříznivému větru jsme se dále plavili mezi Kyprem a pevninou; 5minuli jsme Kilikii a Pamfylii a přistáli nakonec v lykijské Myře. 6Tam velitel najal alexandrijskou loď, která měla namířeno do Itálie, a převedl nás na ni. 7-8Po několik dalších dní byla plavba obtížná a v Knidu jsme ani nemohli přistát, jak silný vítr vál od pevniny. Propluli jsme tedy mezi Krétou a ostrovem Salmonou a s námahou jsme se drželi jižního pobřeží Kréty až do „Dobrých přístavů“ u Lasaia.
9Měli jsme zpoždění, byl již konec září a plavba přes otevřené moře je v tomto období nebezpečná. Pavel jako zkušený cestovatel varoval: 10„Jestli teď vyplujete, dáváte v sázku nejen loď a její náklad, ale i životy nás všech.“ 11-12Důstojník však dal víc na kapitána a majitele lodi, kteří radili sledovat ještě dále krétské pobřeží až k jihozápadnímu přístavu Foiniku. Tvrdili, že je vhodnější k přezimování lodi než Lasaia. Zdálo se, že se to podaří, protože začal vát jižní vítr. Tak jsme tedy zvedli kotvy.
Bouře na moři
13Zanedlouho se však zvedl od Kréty silný severovýchodní vítr, kterému loď nemohla vzdorovat, a ten nás unášel dál a dál od krétského pobřeží. 14-16Přišel tak nenadále, že jsme ani nestačili naložit do lodi záchranný člun, obvykle vlečený vzadu. To se nám podařilo až v závětří ostrůvku Klauda. 17Námořníci stáhli lany trup lodi, aby lépe odolával, a spustili vlečnou kotvu, abychom snad v plné rychlosti nenajeli na nebezpečné mělčiny Syrtis u afrického pobřeží. 18Druhý den vlny už dosahovaly nebezpečné výše, takže jsme museli zmenšit ponor lodi: plavci vyházeli část nákladu 19a další den i část lodní výstroje. 20Po mnoho dní bylo zataženo, neviděli jsme slunce ani hvězdy, takže jsme ztratili orientaci a divoká bouře stále zmenšovala naši naději na záchranu.
21Po celou tu dobu nikdo na lodi ani nepomyslel na jídlo. Pavel vyšel na palubu a oslovil námořníky: „Přátelé, měli jste dát na mne a přezimovat na Krétě v ‚Dobrých přístavech‘. Byli byste si ušetřili spoustu těžkostí a škod. 22Ale neklesejte na mysli, není všechno ztraceno: nikdo z nás nezahyne, jen loď vezme za své. 23Dnes v noci se mi zjevil posel Boha, kterému náležím a sloužím, 24a řekl mi: ‚Neboj se, Pavle, máš ještě stát před císařem! Jako dar ti Bůh přidá životy všech, kteří se s tebou plaví.‘ 25Odvahu, přátelé! Já věřím svému Bohu, že se jeho vzkaz doslova splní. 26Máme se zachránit na nějakém ostrově.“
Ztroskotání
27Už čtrnáctou noc jsme byli unášeni Středozemním mořem do neznáma, když kolem půlnoci hlídka hlásila zemi na obzoru. 28Námořníci spustili olovnici a naměřili hloubku čtyřiceti metrů a po chvíli už jen třicet metrů. 29Dostali strach, že bychom mohli potmě najet na skaliska, a tak vyhodili přes záď čtyři kotvy a všichni jsme toužebně očekávali svítání. 30Ale námořníci chtěli zrádně opustit ohroženou loď. Spustili na moře záchranný člun, jako že roztáhnou ještě další kotvy z přídi. 31Pavel však postřehl jejich pravý úmysl a řekl důstojníkovi a vojákům: „Pozor na ně, bez nich se nezachráníte!“ 32Vojáci tedy přesekli lana člunu a nechali ho odplout prázdný.
33Ještě než se rozednilo, přesvědčoval Pavel posádku: „Čtrnáct dní tu zápolíte, hlídáte a přitom skoro nic nedáte do úst. 34Alespoň teď se pořádně najezte, ať máte sílu dostat se na břeh. Řekl jsem vám přece, že se nikomu nic nestane.“ 35Vzal chléb, přede všemi za něj Bohu nahlas poděkoval a začal jíst. 36Ostatní to povzbudilo a dali se také do jídla. 37Bylo nás tam všech dohromady dvě sta sedmdesát šest. 38Když jsme se najedli, vyhazovali námořníci do moře obilí, hlavní náklad, aby zmenšili ponor lodi.
39Konečně se rozednilo. Viděli jsme před sebou pás plochého pobřeží se zálivem, ale nikdo tu zemi neznal. Plavci se chtěli pokusit o přistání v zátoce. 40Kotvy nevytahovali, ale odsekli kotevní lana, odvázali upevněné kormidlo a s přední plachtou na stožáru se pustili ke břehu. 41Brzy jsme však najeli na písčinu a loď uvázla. Příď se zabořila pevně do dna a prudký příboj začal rozbíjet záď. 42Vojáci se už chystali podle římských pravidel pro takové situace pobít všechny vězně, aby některý z nich neodplaval na břeh a neutekl. 43Velitel však chtěl zachovat Pavla při životě, vzal na sebe odpovědnost a nedovolil jim to. Nařídil, aby nejprve skočili přes palubu ti, kdo umějí plavat, 44ostatní ať si opatří kusy dřeva z lodi a všichni ať se snaží dostat na břeh. Tak nikdo neutonul a všichni se v pořádku dostali na souš.
1And when it was determined that we should sail into Italy, they delivered Paul and certain other prisoners unto one named Julius, a centurion of Augustus’ band. 2And entering into a ship of Adramyttium, we launched, meaning to sail by the coasts of Asia; one Aristarchus, a Macedonian of Thessalonica, being with us. 3And the next day we touched at Sidon. And Julius courteously entreated Paul, and gave him liberty to go unto his friends to refresh himself. 4And when we had launched from thence, we sailed under Cyprus, because the winds were contrary. 5And when we had sailed over the sea of Cilicia and Pamphylia, we came to Myra, a city of Lycia. 6And there the centurion found a ship of Alexandria sailing into Italy; and he put us therein. 7And when we had sailed slowly many days, and scarce were come over against Cnidus, the wind not suffering us, we sailed under Crete, over against Salmone; 8And, hardly passing it, came unto a place which is called The fair havens; nigh whereunto was the city of Lasea.
9Now when much time was spent, and when sailing was now dangerous, because the fast was now already past, Paul admonished them, 10And said unto them, Sirs, I perceive that this voyage will be with hurt and much damage, not only of the lading and ship, but also of our lives. 11Nevertheless the centurion believed the master and the owner of the ship, more than those things which were spoken by Paul. 12And because the haven was not commodious to winter in, the more part advised to depart thence also, if by any means they might attain to Phenice, and there to winter; which is an haven of Crete, and lieth toward the south west and north west. 13And when the south wind blew softly, supposing that they had obtained their purpose, loosing thence, they sailed close by Crete. 14But not long after there arose against it a tempestuous wind, called Euroclydon. 15And when the ship was caught, and could not bear up into the wind, we let her drive. 16And running under a certain island which is called Clauda, we had much work to come by the boat: 17Which when they had taken up, they used helps, undergirding the ship; and, fearing lest they should fall into the quicksands, strake sail, and so were driven. 18And we being exceedingly tossed with a tempest, the next day they lightened the ship; 19And the third day we cast out with our own hands the tackling of the ship. 20And when neither sun nor stars in many days appeared, and no small tempest lay on us, all hope that we should be saved was then taken away. 21But after long abstinence Paul stood forth in the midst of them, and said, Sirs, ye should have hearkened unto me, and not have loosed from Crete, and to have gained this harm and loss. 22And now I exhort you to be of good cheer: for there shall be no loss of any man’s life among you, but of the ship. 23For there stood by me this night the angel of God, whose I am, and whom I serve, 24Saying, Fear not, Paul; thou must be brought before Cæsar: and, lo, God hath given thee all them that sail with thee. 25Wherefore, sirs, be of good cheer: for I believe God, that it shall be even as it was told me. 26Howbeit we must be cast upon a certain island. 27But when the fourteenth night was come, as we were driven up and down in Adria, about midnight the shipmen deemed that they drew near to some country; 28And sounded, and found it twenty fathoms: and when they had gone a little further, they sounded again, and found it fifteen fathoms. 29Then fearing lest we should have fallen upon rocks, they cast four anchors out of the stern, and wished for the day. 30And as the shipmen were about to flee out of the ship, when they had let down the boat into the sea, under colour as though they would have cast anchors out of the foreship, 31Paul said to the centurion and to the soldiers, Except these abide in the ship, ye cannot be saved. 32Then the soldiers cut off the ropes of the boat, and let her fall off. 33And while the day was coming on, Paul besought them all to take meat, saying, This day is the fourteenth day that ye have tarried and continued fasting, having taken nothing. 34Wherefore I pray you to take some meat: for this is for your health: for there shall not an hair fall from the head of any of you. 35And when he had thus spoken, he took bread, and gave thanks to God in presence of them all: and when he had broken it, he began to eat. 36Then were they all of good cheer, and they also took some meat. 37And we were in all in the ship two hundred threescore and sixteen souls. 38And when they had eaten enough, they lightened the ship, and cast out the wheat into the sea. 39And when it was day, they knew not the land: but they discovered a certain creek with a shore, into the which they were minded, if it were possible, to thrust in the ship. 40And when they had taken up the anchors, they committed themselves unto the sea, and loosed the rudder bands, and hoised up the mainsail to the wind, and made toward shore. 41And falling into a place where two seas met, they ran the ship aground; and the forepart stuck fast, and remained unmoveable, but the hinder part was broken with the violence of the waves. 42And the soldiers’ counsel was to kill the prisoners, lest any of them should swim out, and escape. 43But the centurion, willing to save Paul, kept them from their purpose; and commanded that they which could swim should cast themselves first into the sea, and get to land: 44And the rest, some on boards, and some on broken pieces of the ship. And so it came to pass, that they escaped all safe to land.
