Slovo na cestu

Marek 12:1-44

Ježíš vypráví podobenství o boháči

1Začal pak vyprávět následující příběh: „Jeden člověk založil vinici. Obehnal ji plotem, postavil lis na víno a vystavěl hlídkovou věž. Potom vinici pronajal pachtýřům a sám odcestoval. 2Když přišla doba vinobraní, pověřil jednoho ze svých sluhů, aby od pachtýřů vybral podíl z úrody, který mu náležel. 3Ale pachtýři sluhu ztloukli a vyhodili s prázdnou.

4Majitel tam poslal jiného. Po něm začali házet kamení, těžce ho zranili na hlavě a vyhnali. 5Poslal tam tedy dalšího a toho zabili. Tak majitel vinice postupně vyslal ještě několik svých lidí. Ke všem se chovali surově, některé ztloukli, jiné ubili. 6Nakonec tam vypravil svého jediného milovaného syna. Domníval se, že před ním přece jen budou mít respekt.

7Ale nájemci si řekli: ‚To je jediný dědic. Zabijme ho a vinice bude naše.‘ 8A tak se stalo. Syna zavraždili a tělo vyhodili z vinice ven.

9Co si myslíte, že udělá ten majitel, až přijde? Spravedlivě je odsoudí k smrti a vinici pronajme jiným. 10Vzpomeňte si, že v Bibli je psáno:

‚Kámen, kterým stavitelé opovrhli,

se nakonec stal kamenem nejdůležitějším

– svorníkem klenby.

11Pán Bůh to tak učinil

a my stojíme v údivu.‘ “

12Židovští vůdci pochopili, že ten příběh platil jim, že oni jsou těmi proradnými pachtýři. Rádi by byli Ježíše zatkli, ale báli se davu. Prozatím od toho museli upustit.

Židé se ptají Ježíše na placení daně

13Poslali však za ním několik farizejů a členů Herodovy strany, aby ho vyprovokovali k nějakému žalovatelnému výroku.

14„Mistře,“ oslovili ho úlisně, „víme, že pravda je ti nade všechno; ať se to komu líbí či nelíbí, učíš pravdě tak, jak ji znáš od Boha. Řekni nám: máme platit Římu daně, nebo nemáme?“

15Ježíš však nastraženou past prohlédl. „Co to na mě zkoušíte, podejte mi peníz!“

16Když mu ho podali, zeptal se: „Čí obraz a jméno je na té minci?“ „Římského císaře,“ řekli.

17„Dávejte tedy císaři, co je císařovo, a co je Boží, dávejte Bohu.“ Tak jim to zase nevyšlo.

Židé se ptají Ježíše na vzkříšení

18Potom přišli se záludnou otázkou příslušníci skupiny saducejů, kteří nevěřili ve vzkříšení z mrtvých.

19Řekli: „Mistře, v Mojžíšově zákoně je psáno: Zemře-li ženatý muž a nezanechá po sobě žádného dědice, jeho svobodný bratr je povinen oženit se s vdovou a zplodit bratrovi potomka. 20Povíme ti příběh: Bylo sedm bratrů. Nejstarší se oženil, brzo však zemřel a nenechal po sobě žádných dětí. 21Druhý se oženil s vdovou, ale brzy zemřel bezdětný. Tak to stále pokračovalo, až zemřel i poslední. Nikdo z nich nezanechal dědice. 22Nakonec zemřela i ta žena.

23Naše otázka zní: Čí bude ta žena po vzkříšení? Vždyť ji mělo za manželku všech sedm.“

24Ježíš odpověděl: „Vaše chyba je v tom, že neznáte Bibli a nevěříte v Boží moc. Manželství je záležitostí pozemského života. 25Až lidé vstanou z mrtvých, nebudou už mezi nimi tělesné svazky. Přetrvají jen svazky ducha.

26-27A o vzkříšení samotném vůbec nepochybujte. Cožpak jste nečetli o Mojžíšovi a hořícím keři? Jak se tam Bůh tehdy představil? ‚Já jsem Bůh Abrahámův, Bůh Izákův, Bůh Jákobův.‘ Když o lidech zesnulých před mnoha staletími říká: ‚já JSEM jejich Bůh,‘ pak je jasné, že pro něj nikdy nepřestali existovat. Vidíte, jak jste vedle.“

Židé se ptají Ježíše na největší přikázání

28Tyto rozhovory sledoval jeden z učitelů zákona. Zdálo se mu, že Ježíš odpovídá znamenitě. A tak mu předložil svůj problém: „Které přikázání je nejdůležitější?“

29Ježíš nezaváhal:

„První přikázání zní takto: Slyš Izraeli, Pak Bůh je jediný Pán. 30Miluj ho z celého srdce, celou bytostí a ze všech sil.

31A to druhé: Miluj druhého člověka tak, jako miluješ sebe. Nejsou důležitější přikázání než tato.“

32„Mistře, tys dobře vystihl to podstatné,“ musel uznat tazatel. „Bůh je jen jeden a kromě něho není jiného. 33Milovat ho z celého srdce, celým rozumem a vší silou své vůle a druhé lidi milovat jako sebe – to je víc než všechny oběti zvířat na oltáři.“

34„Ty nejsi daleko od Božího království,“ ocenil jeho postoj Ježíš. Pak už se ho nikdo neodvážil na nic zeptat.

Židé nemohou odpovědět na Ježíšovu otázku

35Později, když Ježíš učil v chrámu, položil otázku: „Z čeho náboženští učitelé usuzují, že Kristus musí být potomkem krále Davida? 36Vždyť sám David napsal, inspirován Duchem svatým:

‚Bůh řekl mému Pánu:

Seď po mé pravici,

dokud ti tvé nepřátele nepoložím k nohám.‘

37Když ho David nazývá svým Pánem, jak by tedy mohl být Davidovým synem?“

Ježíš varuje před náboženskými vůdci

Ježíš měl vždycky mnoho pozorných posluchačů. 38Jednou je varoval:

„Dejte si pozor na učitele, kteří se na veřejnosti procházejí v krásných šatech a čekají, že je lidé budou uctivě zdravit a klanět se jim. 39Rádi si zajišťují přední sedadla v modlitebnách a čestná místa na hostinách. 40Vyjídají vdovské domy tím, že si dávají platit za modlitby, které úmyslně protahují. Protože učí jiné a takhle se chovají, Bůh je potrestá tím přísněji.“

Chudá vdova dává vše, co má

41Jednou si Ježíš sedl proti chrámové pokladně a pozoroval lidi. Mnozí bohatí tam vkládali značné částky peněz. 42Přišla také jedna chudá vdova a do pokladny vhodila dvě drobné mince.

43Ježíš si zavolal své učedníky a řekl jim: „Poslyšte, ta chudá vdova vlastně dala víc než boháči. 44Ti dávali jen přebytky, bez kterých se snadno obejdou, ale ta žena dala všechno, co měla na živobytí.“

King James Version

Mark 12:1-44

1And he began to speak unto them by parables. A certain man planted a vineyard, and set an hedge about it, and digged a place for the winefat, and built a tower, and let it out to husbandmen, and went into a far country. 2And at the season he sent to the husbandmen a servant, that he might receive from the husbandmen of the fruit of the vineyard. 3And they caught him, and beat him, and sent him away empty. 4And again he sent unto them another servant; and at him they cast stones, and wounded him in the head, and sent him away shamefully handled. 5And again he sent another; and him they killed, and many others; beating some, and killing some. 6Having yet therefore one son, his wellbeloved, he sent him also last unto them, saying, They will reverence my son. 7But those husbandmen said among themselves, This is the heir; come, let us kill him, and the inheritance shall be ours. 8And they took him, and killed him, and cast him out of the vineyard. 9What shall therefore the lord of the vineyard do? he will come and destroy the husbandmen, and will give the vineyard unto others. 10And have ye not read this scripture; The stone which the builders rejected is become the head of the corner: 11This was the Lord’s doing, and it is marvellous in our eyes? 12And they sought to lay hold on him, but feared the people: for they knew that he had spoken the parable against them: and they left him, and went their way.

13¶ And they send unto him certain of the Pharisees and of the Herodians, to catch him in his words. 14And when they were come, they say unto him, Master, we know that thou art true, and carest for no man: for thou regardest not the person of men, but teachest the way of God in truth: Is it lawful to give tribute to Cæsar, or not? 15Shall we give, or shall we not give? But he, knowing their hypocrisy, said unto them, Why tempt ye me? bring me a penny, that I may see it. 16And they brought it. And he saith unto them, Whose is this image and superscription? And they said unto him, Cæsar’s. 17And Jesus answering said unto them, Render to Cæsar the things that are Cæsar’s, and to God the things that are God’s. And they marvelled at him.

18¶ Then come unto him the Sadducees, which say there is no resurrection; and they asked him, saying, 19Master, Moses wrote unto us, If a man’s brother die, and leave his wife behind him, and leave no children, that his brother should take his wife, and raise up seed unto his brother. 20Now there were seven brethren: and the first took a wife, and dying left no seed. 21And the second took her, and died, neither left he any seed: and the third likewise. 22And the seven had her, and left no seed: last of all the woman died also. 23In the resurrection therefore, when they shall rise, whose wife shall she be of them? for the seven had her to wife. 24And Jesus answering said unto them, Do ye not therefore err, because ye know not the scriptures, neither the power of God? 25For when they shall rise from the dead, they neither marry, nor are given in marriage; but are as the angels which are in heaven. 26And as touching the dead, that they rise: have ye not read in the book of Moses, how in the bush God spake unto him, saying, I am the God of Abraham, and the God of Isaac, and the God of Jacob? 27He is not the God of the dead, but the God of the living: ye therefore do greatly err.

28¶ And one of the scribes came, and having heard them reasoning together, and perceiving that he had answered them well, asked him, Which is the first commandment of all? 29And Jesus answered him, The first of all the commandments is, Hear, O Israel; The Lord our God is one Lord: 30And thou shalt love the Lord thy God with all thy heart, and with all thy soul, and with all thy mind, and with all thy strength: this is the first commandment. 31And the second is like, namely this, Thou shalt love thy neighbour as thyself. There is none other commandment greater than these. 32And the scribe said unto him, Well, Master, thou hast said the truth: for there is one God; and there is none other but he: 33And to love him with all the heart, and with all the understanding, and with all the soul, and with all the strength, and to love his neighbour as himself, is more than all whole burnt offerings and sacrifices. 34And when Jesus saw that he answered discreetly, he said unto him, Thou art not far from the kingdom of God. And no man after that durst ask him any question.

35¶ And Jesus answered and said, while he taught in the temple, How say the scribes that Christ is the Son of David? 36For David himself said by the Holy Ghost, The LORD said to my Lord, Sit thou on my right hand, till I make thine enemies thy footstool. 37David therefore himself calleth him Lord; and whence is he then his son? And the common people heard him gladly.

38¶ And he said unto them in his doctrine, Beware of the scribes, which love to go in long clothing, and love salutations in the marketplaces, 39And the chief seats in the synagogues, and the uppermost rooms at feasts: 40Which devour widows’ houses, and for a pretence make long prayers: these shall receive greater damnation.

41¶ And Jesus sat over against the treasury, and beheld how the people cast money into the treasury: and many that were rich cast in much. 42And there came a certain poor widow, and she threw in two mites, which make a farthing. 43And he called unto him his disciples, and saith unto them, Verily I say unto you, That this poor widow hath cast more in, than all they which have cast into the treasury: 44For all they did cast in of their abundance; but she of her want did cast in all that she had, even all her living.