Ježíš odpouští cizoložné ženě
1Ježíš odešel na Olivovou horu. 2Brzy ráno se do chrámu vrátil, sedl si tam a začal učit shromážděný dav. 3Za chvíli k němu znalci zákona a farizejové přivedli jednu ženu přistiženou při nevěře.
4„Mistře,“ oslovili Ježíše, „tuto ženu jsme přistihli při cizoložství. 5Mojžíšův zákon je přísný. Odsuzuje ji k smrti ukamenováním. Co ty tomu říkáš?“
6Čekali, že jim Ježíšova odpověď poskytne záminku k jeho odsouzení. Ježíš však mlčel, sklonil se k zemi a psal něco prstem v prachu. 7Žalobci stále dotírali, aby odpověděl. Ježíš se vzpřímil a řekl: „Kdo z vás je bez hříchu, ať po ní hodí první kamenem!“ 8Pak se znovu sklonil a psal po zemi.
9Jeho slovy byli zahanbeni. Ozvalo se v nich svědomí, a tak jeden po druhém odcházeli – ti nejváženější jako první. Nakonec zůstal Ježíš s provinilou ženou sám. 10Znovu se vzpřímila zeptal se ženy: „Kam se poděli tvoji žalobci? Žádný z nich tě neodsoudil?“
11„Ne, Pane,“ odpověděla žena.
„Já tě také neodsuzuji,“ řekl Ježíš. „Jdi, ale už nehřeš!“
Ježíš je světlo světa
12Jindy Ježíš řekl: „Já jsem světlo světa, kdo mne následuje, nebude tápat ve tmě, ale bude mít světlo na cestu života.“
13Nato mu farizejové řekli: „Mluvíš stále jen sám o sobě. Kdo to potvrdí?“
14Ježíš jim odpověděl: „Říkám jen pravdu, i když se týká mne samotného. Já vím, odkud jsem přišel a kam jdu, ale vy to nevíte. 15Vy mne posuzujete nesprávně – jen podle svého zdání. Já tak nesoudím. 16Můj úsudek odpovídá skutečnosti, protože není jen můj, ale i Boží. 17A když se dva svědci shodnou ve výpovědi, vaše zákony považují takové svědectví za platné. 18Nemluvím tedy o sobě jen sám, ale svědčí o mně i Otec, který mne poslal.“
19„A kde je ten tvůj Otec?“ ptali se farizejové. Řekl jim: „Když neznáte mne, nemůžete znát ani mého Otce. Kdybyste znali mne, znali byste i jeho.“
20Tato slova Ježíš řekl v blízkosti chrámových pokladen, kde byla stráž. Přesto ho nezatkli, protože ještě nepřišel čas, kdy se to mělo stát.
Ježíš varuje před přicházejícím soudem
21„Opustím vás,“ pokračoval Ježíš. „Budete mne hledat, ale bude pro vás pozdě. Zemřete v zajetí svých hříchů a tam, kam jdu, nebudete moci přijít.“
22„Chce snad spáchat sebevraždu?“ ptali se mezi sebou. „Proč by jinak říkal, že za ním nemůžeme přijít tam, kam jde?“
23Ježíš jim řekl: „Já jsem od Boha, vy jste ze světa, který je Bohu odcizen. 24Proto zemřete v hříchu, když mi neuvěříte.“ 25„Tak nám tedy řekni, kdo vlastně jsi!“ naléhali na Ježíše. 26„Už jsem vám to jasně řekl. Jsem ten, za koho se od začátku prohlašuji,“ odpověděl. „Ale o vás bych mohl říci mnoho, co vás odsuzuje. A není to můj úsudek. Každé mé slovo pochází od toho, který mne poslal. On je pravda sama.“ 27Nikdo v té chvíli nepochopil, že Ježíš mluví o Bohu. 28Proto na vysvětlenou dodal: „Poznáte mne, až mne přibijete na kříž, teprve pak si uvědomíte, že všechno, co jsem vám říkal a co jsem udělal, nebylo ode mne, ale od mého Otce. To on mne naučil všemu, co jsem vám řekl. 29Je stále se mnou. Neopouští mne, protože dělám jen to, co mu je milé.“ 30Po těch slovech mnozí v něho uvěřili.
Ježíš hovoří o Božích nevěrných dětech
31Těm Ježíš řekl: „Držte se mých slov a budete opravdu mými učedníky. 32Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“
33„Jsme potomci Abrahama,“ ozvali se. „Nikdy jsme nebyli otroky, proč tedy říkáš, že budeme osvobozeni?“
34Ježíš jim řekl: „Nemyslete si, že jako potomci Abrahamovi to máte u Boha jisté. Každý člověk je otrokem hříchu 35a otrok nemá právo na nic. 36-38Musíte se stát svobodnými členy Boží rodiny, a to vám může darovat jedině Syn. Nabízím vám takový dar, ale vy ho odmítáte a chcete se mne zbavit. Nedorozumění mezi námi je v tom, že nemáme stejného Otce.“ 39„Naším otcem je Abraham,“ řekli jednomyslně Židé. „Byl by vaším otcem,“ odpověděl jim Ježíš, „kdybyste ho svými životy následovali. 40Chcete mne zabít, přestože vám říkám pravdu, kterou mi sdělil Bůh. Abraham by tak nejednal. 41Projevujete se jako děti svého skutečného otce.“ To je rozhněvalo a jízlivě mu odsekli: „Nenarodili jsme se ze smilstva jako ty. Kdo myslíš, že je naším otcem? Kdo jiný, než Abrahamův Bůh! Nezpronevěřili jsme se mu.“
42Ježíš však namítl: „Kdyby Abrahamův Bůh byl opravdu vaším otcem, milovali byste mne. V něm je můj původ. Nepřicházím sám od sebe, ale on mne k vám posílá. 43Proč nechápete, co říkám? 44Protože váš otec je ďábel a vy děláte, co vám našeptává. Jeho lži od počátku přinášejí smrt a nic jiného, protože v něm není ani trochu pravdy. Nemůže si pomoci, lhaní je jeho přirozenost. A je původcem každé lži.
45-46Kdo z vás mne může usvědčit z hříchu? Nikdo! Proč mi tedy nevěříte, když říkám pravdu? 47Kdo je opravdu Božím dítětem, ten rád přijímá Boží slovo. Vy je odmítáte, a to dokazuje, že z Boha nepocházíte.“
Ježíš prohlašuje, že je věčný
48„Vždyť to říkáme, jsi odrodilec a blázen,“ křičeli na něj Židé.
49„Nejsem,“ odpověděl jim Ježíš klidně. „Já Otci vzdávám čest, ale vy mu ji upíráte, když mne nepřijímáte. 50Nemyslete si, že toužím po slávě a velikosti. Mne chce oslavit Bůh. Odsoudí každého, kdo mne odmítne. 51Budete-li žít podle mého slova, nemusíte se bát smrti.“
52„Teď se ukázalo, jaký jsi blázen!“ posmívali se. „Abraham zemřel, proroci zemřeli, a ty tvrdíš, že kdo dá na tebe, unikne smrti. 53Myslíš si snad, že jsi významnější než náš otec Abraham a větší než proroci? Co to ze sebe děláš? Vždyť ti všichni zem-řeli!“
54Ježíš jim odpověděl: „Kdybych se chválil sám, má slova by neměla žádnou váhu, ale chválí mne můj Otec, kterého uznáváte za svého Boha. 55Nikdy jste ho však nepoznali, ale já ho znám dobře. Kdybych to zapřel, byl bych stejný lhář jako vy. Opravdu ho dobře znám a ve všem ho poslouchám. 56Jakou radost by měl váš otec Abraham, kdyby se dočkal mého příchodu. Už tehdy věděl, že přijdu, a jak se z toho radoval.“ 57„Teď jsi se projevil. Není ti ani padesát, a pamatuješ Abrahama?“ smáli se Židé.
58Ježíš odpověděl: „Žil jsem dávno před tím, než se narodil Abraham.“ 59To rozpálilo jejich hněv a chtěli ho ukamenovat. V rozruchu, který nastal, se Ježíš vytratil z chrámu.
1pero Jesús se fue al monte de los Olivos. 2Al amanecer se presentó de nuevo en el Templo. Toda la gente se le acercó, y él se sentó a enseñarles. 3Entonces, los maestros de la Ley y los fariseos llevaron a una mujer sorprendida en adulterio y, poniéndola en medio del grupo, 4dijeron a Jesús:
—Maestro, a esta mujer se le ha sorprendido en el acto mismo de adulterio. 5En la Ley Moisés nos ordenó apedrear a tales mujeres. ¿Tú qué dices?
6Con esta pregunta le estaban tendiendo una trampa, para tener de qué acusarlo. Pero Jesús se inclinó y con el dedo comenzó a escribir en el suelo. 7Y como ellos lo acosaban a preguntas, Jesús se incorporó y les dijo:
—Aquel de ustedes que esté libre de pecado, que tire la primera piedra.
8E inclinándose de nuevo, siguió escribiendo en el suelo. 9Al oír esto, se fueron retirando uno tras otro, comenzando por los más viejos, hasta dejar a Jesús solo con la mujer, que aún seguía allí. 10Entonces él se incorporó y le preguntó:
—Mujer, ¿dónde están? 8:10 ¿dónde están? Var. ¿dónde están los que te acusaban? ¿Ya nadie te condena?
11—Nadie, Señor.
Jesús dijo:
—Tampoco yo te condeno. Ahora vete, y no vuelvas a pecar.
Validez del testimonio de Jesús
12Una vez más Jesús se dirigió a la gente y dijo:
—Yo soy la luz del mundo. El que me sigue no andará en oscuridad, sino que tendrá la luz de la vida.
13—Tú te presentas como tu propio testigo —alegaron los fariseos—, así que tu testimonio no es válido.
14—Aunque yo sea mi propio testigo —respondió Jesús—, mi testimonio es válido, porque sé de dónde he venido y a dónde voy. Pero ustedes no saben de dónde vengo ni a dónde voy. 15Ustedes juzgan según criterios humanos; yo, en cambio, no juzgo a nadie. 16Y si lo hago, mis juicios son válidos porque no los emito por mi cuenta, sino en unión con el Padre que me envió. 17En la Ley de ustedes está escrito que el testimonio de dos personas es válido. 18Yo soy testigo de mí mismo y el Padre que me envió también da testimonio de mí.
19Ellos preguntaron:
—¿Dónde está tu padre?
Jesús respondió:
—Ustedes no me conocen a mí ni a mi Padre. Si me conocieran, también conocerían a mi Padre.
20Estas palabras las dijo Jesús en el lugar donde se depositaban las ofrendas, mientras enseñaba en el Templo. Pero nadie le echó mano, porque aún no había llegado su tiempo.
Yo no soy de este mundo
21De nuevo Jesús les dijo:
—Yo me voy y ustedes me buscarán, pero en su pecado morirán. Adonde yo voy, ustedes no pueden ir.
22Comentaban, por tanto, los judíos: «¿Acaso piensa suicidarse? ¿Será por eso que dice: “Adonde yo voy, ustedes no pueden ir”?».
23—Ustedes son de aquí abajo —continuó Jesús—; yo soy de allá arriba. Ustedes son de este mundo; yo no soy de este mundo. 24Por eso les he dicho que morirán en sus pecados, pues, si no creen que yo soy el que afirmo ser,8:24 el que afirmo ser. Alt. aquel; también en v. 28. en sus pecados morirán.
25—¿Quién eres tú? —le preguntaron.
—En primer lugar, ¿qué tengo que explicarles?8:25 En primer … explicarles? Alt. Lo que desde el principio he venido diciéndoles. —contestó Jesús—. 26Son muchas las cosas que tengo que decir y juzgar de ustedes. Pero el que me envió es veraz, y lo que le he oído decir es lo mismo que le repito al mundo.
27Ellos no entendieron que les hablaba de su Padre. 28Por eso Jesús añadió:
—Cuando hayan levantado al Hijo del hombre, sabrán ustedes que yo soy y que no hago nada por mi propia cuenta, sino que hablo conforme a lo que el Padre me ha enseñado. 29El que me envió está conmigo; no me ha dejado solo, porque siempre hago lo que le agrada.
30Mientras aún hablaba, muchos creyeron en él.
Los hijos de Abraham
31Jesús se dirigió entonces a los judíos que habían creído en él, y les dijo:
—Si se mantienen fieles a mis palabras, serán realmente mis discípulos; 32y conocerán la verdad, y la verdad los hará libres.
33—Nosotros somos descendientes de Abraham —le contestaron—, y nunca hemos sido esclavos de nadie. ¿Cómo puedes decir que seremos liberados?
34—Les aseguro que todo el que peca es esclavo del pecado —afirmó Jesús—. 35Ahora bien, el esclavo no se queda para siempre en la familia; pero el hijo sí se queda en ella para siempre. 36Así que, si el Hijo los libera, serán ustedes verdaderamente libres. 37Yo sé que ustedes son descendientes de Abraham. Sin embargo, procuran matarme porque no está en sus planes aceptar mi palabra. 38Yo hablo de lo que he visto en presencia del Padre; y ustedes hacen lo que de su padre han escuchado.
39—Nuestro padre es Abraham —replicaron.
Entonces Jesús les contestó:
—Si fueran hijos de Abraham, harían lo mismo que él hizo. 40Ustedes, en cambio, quieren matarme a mí, que les he expuesto la verdad que he recibido de parte de Dios. ¡Abraham jamás hizo algo así! 41Las obras de ustedes son como las de su padre.
—Nosotros no somos hijos ilegítimos —le reclamaron—. Un solo Padre tenemos y es Dios mismo.
Los hijos del diablo
42—Si Dios fuera su Padre —contestó Jesús—, ustedes me amarían, porque yo he venido de Dios y aquí me tienen. No he venido por mi propia cuenta, sino que él me envió. 43¿Por qué no entienden mi modo de hablar? Porque no pueden aceptar mi palabra. 44Ustedes son de su padre, el diablo, cuyos deseos quieren cumplir. Desde el principio este ha sido un asesino, y no se mantiene en la verdad, porque no hay verdad en él. Cuando miente, expresa su propia naturaleza, porque es un mentiroso. ¡Es el padre de la mentira! 45Y sin embargo a mí, que les digo la verdad, no me creen. 46¿Quién de ustedes me puede probar que soy culpable de pecado? Si digo la verdad, ¿por qué no me creen? 47El que es de Dios escucha lo que Dios dice. Pero ustedes no escuchan, porque no son de Dios.
Declaración de Jesús acerca de sí mismo
48—¿No tenemos razón al decir que eres un samaritano y que estás endemoniado? —replicaron los judíos.
49—No estoy poseído por ningún demonio —contestó Jesús—. Tan solo honro a mi Padre; pero ustedes me deshonran a mí. 50Yo no busco mi propia gloria; pero hay uno que la busca y él es el juez. 51Les aseguro que el que cumple mi palabra nunca morirá.
52—¡Ahora estamos convencidos de que estás endemoniado! —exclamaron los judíos—. Abraham murió, y también los profetas, pero tú sales diciendo que, si alguno guarda tu palabra, nunca morirá. 53¿Acaso eres tú mayor que nuestro padre Abraham? Él murió, y también murieron los profetas. ¿Quién te crees tú?
54—Si yo me glorifico a mí mismo —les respondió Jesús—, mi gloria no significa nada. Pero quien me glorifica es mi Padre, el que ustedes dicen que es su Dios, 55aunque no lo conocen. Yo, en cambio, sí lo conozco. Si dijera que no lo conozco, sería tan mentiroso como ustedes; pero lo conozco y cumplo su palabra. 56Abraham, el padre de ustedes, se regocijó al pensar que vería mi día; y lo vio y se alegró.
57—Ni a los cincuenta años llegas —dijeron los judíos—, ¿y has visto a Abraham?
58Jesús afirmó:
—Les aseguro que, antes de que Abraham naciera, ¡yo soy!
59Entonces los judíos tomaron piedras para arrojárselas, pero Jesús se escondió y salió inadvertido del Templo.8:59 Templo. Var. Templo atravesando por en medio de ellos, y así se fue.
