Juan 11 – CST & SNC

Nueva Versión Internacional (Castilian)

Juan 11:1-57

Muerte de Lázaro

1Había un hombre enfermo llamado Lázaro, que era de Betania, el pueblo de María y Marta, sus hermanas. 2María era la misma que ungió con perfume al Señor y le secó los pies con sus cabellos. 3Las dos hermanas mandaron a decirle a Jesús: «Señor, tu amigo querido está enfermo».

4Cuando Jesús oyó esto, dijo: «Esta enfermedad no terminará en muerte, sino que es para la gloria de Dios, para que por ella el Hijo de Dios sea glorificado».

5Jesús amaba a Marta, a su hermana y a Lázaro. 6A pesar de eso, cuando oyó que Lázaro estaba enfermo, se quedó dos días más donde se encontraba. 7Después dijo a sus discípulos:

―Volvamos a Judea.

8―Rabí —objetaron ellos—, hace muy poco los judíos intentaron apedrearte, ¿y todavía quieres volver allá?

9―¿Acaso no tiene el día doce horas? —respondió Jesús—. El que anda de día no tropieza, porque tiene la luz de este mundo. 10Pero el que anda de noche sí tropieza, porque no tiene luz.

11Dicho esto, añadió:

―Nuestro amigo Lázaro duerme, pero voy a despertarlo.

12―Señor —respondieron sus discípulos—, si duerme, es que va a recuperarse.

13Jesús les hablaba de la muerte de Lázaro, pero sus discípulos pensaron que se refería al sueño natural. 14Por eso les dijo claramente:

―Lázaro ha muerto, 15y por causa vuestra me alegro de no haber estado allí, para que creáis. Pero vamos a verlo.

16Entonces Tomás, apodado el Gemelo,11:16 apodado el Gemelo. Lit. llamado Dídimos. dijo a los otros discípulos:

―Vayamos también nosotros, para morir con él.

Jesús consuela a las hermanas de Lázaro

17A su llegada, Jesús se encontró con que Lázaro llevaba ya cuatro días en el sepulcro. 18Betania estaba cerca de Jerusalén, como a tres kilómetros11:18 tres kilómetros. Lit. quince estadios. de distancia, 19y muchos judíos habían ido a casa de Marta y de María, a darles el pésame por la muerte de su hermano. 20Cuando Marta supo que Jesús llegaba, fue a su encuentro; pero María se quedó en la casa.

21―Señor —dijo Marta a Jesús—, si hubieras estado aquí, mi hermano no habría muerto. 22Pero yo sé que aun ahora Dios te dará todo lo que le pidas.

23―Tu hermano resucitará —le dijo Jesús.

24―Yo sé que resucitará en la resurrección, en el día final —respondió Marta.

25Entonces Jesús le dijo:

―Yo soy la resurrección y la vida. El que cree en mí vivirá, aunque muera; 26y todo el que vive y cree en mí no morirá jamás. ¿Crees esto?

27―Sí, Señor; yo creo que tú eres el Cristo, el Hijo de Dios, el que había de venir al mundo.

28Dicho esto, Marta regresó a la casa y, llamando a su hermana María, le dijo en privado:

―El Maestro está aquí y te llama.

29Cuando María oyó esto, se levantó rápidamente y fue a su encuentro. 30Jesús aún no había entrado en el pueblo, sino que todavía estaba en el lugar donde Marta se había encontrado con él. 31Los judíos que habían estado con María en la casa, dándole el pésame, al ver que se había levantado y había salido de prisa, la siguieron, pensando que iba al sepulcro a llorar.

32Cuando María llegó adonde estaba Jesús y lo vio, se arrojó a sus pies y le dijo:

―Señor, si hubieras estado aquí, mi hermano no habría muerto.

33Al ver llorar a María y a los judíos que la habían acompañado, Jesús se turbó y se conmovió profundamente.

34―¿Dónde lo habéis puesto? —preguntó.

―Ven a verlo, Señor —le respondieron.

35Jesús lloró.

36―¡Mirad cuánto lo quería! —dijeron los judíos.

37Pero algunos de ellos comentaban:

―Este, que abrió los ojos al ciego, ¿no podría haber impedido que Lázaro muriera?

Jesús resucita a Lázaro

38Conmovido una vez más, Jesús se acercó al sepulcro. Era una cueva cuya entrada estaba tapada con una piedra.

39―Quitad la piedra —ordenó Jesús.

Marta, la hermana del difunto, objetó:

―Señor, ya debe de oler mal, pues lleva cuatro días allí.

40―¿No te dije que si crees verás la gloria de Dios? —contestó Jesús.

41Entonces quitaron la piedra. Jesús, alzando la vista, dijo:

―Padre, te doy gracias porque me has escuchado. 42Ya sabía yo que siempre me escuchas, pero lo dije por la gente que está aquí presente, para que crean que tú me enviaste.

43Dicho esto, gritó con todas sus fuerzas:

―¡Lázaro, sal fuera!

44El muerto salió, con vendas en las manos y en los pies, y el rostro cubierto con un sudario.

―Quitadle las vendas y dejad que se vaya —les dijo Jesús.

La conspiración para matar a Jesús

45Muchos de los judíos que habían ido a ver a María y que habían presenciado lo hecho por Jesús creyeron en él. 46Pero algunos de ellos fueron a ver a los fariseos y les contaron lo que Jesús había hecho. 47Entonces los jefes de los sacerdotes y los fariseos convocaron una reunión del Consejo.

―¿Qué vamos a hacer? —dijeron—. Este hombre está haciendo muchas señales milagrosas. 48Si lo dejamos seguir así, todos van a creer en él, y vendrán los romanos y acabarán con nuestro lugar sagrado, e incluso con nuestra nación.

49Uno de ellos, llamado Caifás, que ese año era el sumo sacerdote, les dijo:

―¡No sabéis nada en absoluto! 50No entendéis que os conviene más que muera un solo hombre por el pueblo, y no que perezca toda la nación.

51Pero esto no lo dijo por su propia cuenta, sino que, como era sumo sacerdote ese año, profetizó que Jesús moriría por la nación judía, 52y no solo por esa nación, sino también por los hijos de Dios que estaban dispersos, para congregarlos y unificarlos. 53Así que desde ese día convinieron en quitarle la vida.

54Por eso Jesús ya no andaba en público entre los judíos. Se retiró más bien a una región cercana al desierto, a un pueblo llamado Efraín, donde se quedó con sus discípulos.

55Faltaba poco para la Pascua judía, así que muchos subieron del campo a Jerusalén para su purificación ceremonial antes de la Pascua. 56Andaban buscando a Jesús, y mientras estaban en el templo comentaban entre sí: «¿Qué os parece? ¿Acaso no vendrá a la fiesta?» 57Por su parte, los jefes de los sacerdotes y los fariseos habían dado la orden de que, si alguien llegaba a saber dónde estaba Jesús, debía denunciarlo para que lo arrestaran.

Slovo na cestu

Jan 11:1-57

Lazar onemocní a umírá

1Ježíšův přítel Lazar těžce onemocněl. Žil se svými sestrami Marií a Martou ve vesnici Betanii. 2(Marie byla ta žena, která pomazala vzácnou mastí Ježíšovy nohy, jak se ještě dovíme.)

3Bály se o bratrův život, a tak poslaly Ježíšovi vzkaz:

„Pane, tvůj milovaný přítel je vážně nemocný.“

4Když se to Ježíš dověděl, řekl: „Nebojte se, Bůh nechce Lazarovu smrt, chce jen oslavit svého Syna.“

5-6Měl velmi rád obě sestry i Lazara, ale přesto se ještě dva dny zdržel na místě, kde ho zastihla zpráva o Lazarově nemoci. 7Teprve pak řekl svým učedníkům: „Pojďme tedy do Betanie!“

8Ale ti namítali: „Mistře, ty chceš do Judska? Vždyť tě tam chtěli nedávno zabít, a ty se tam chceš vrátit?“

9„Proč se bojíte, jako by už nastávala noc,“ řekl jim Ježíš. „Můj den ještě neskončil. 10Kdo chodí ve dne, nemusí se bát úrazu, protože dobře vidí na cestu. Teprve cesta za tmy je nebezpečná.“ 11Potom dodal: „Náš přítel Lazar usnul a já ho jdu probudit.“

12Učedníci se zaradovali: „Tak on spí? To mu udělá dobře.“

13Ježíš však nemluvil o uzdravujícím spánku, ale o Lazarově smrti. 14Řekl jim tedy otevřeně: „Lazar zemřel 15a já jsem rád, že jsem k němu nepřišel před jeho smrtí. Mohu vám tak podat nový důkaz o své moci, abyste mi uvěřili. Pojďme tam.“

16Tomáš, kterému říkali Dvojče, rezignovaně povzdechl: „Pojďme, ať třeba umřeme s ním!“

Ježíš těší Martu a Marii

17Do Betanie přišli čtyři dny po Lazarově pohřbu. 18Z Jeru-zaléma bylo do Betanie jen asi tři kilometry, 19a tak mnozí známí z města přicházeli těšit Lazarovy sestry v jejich žalu. 20-21Ty se dověděly, že Ježíš přichází. Marie zůstala doma, ale Marta mu běžela vstříc se slovy: „Pane, kdybys tu byl, bratr by jistě neumřel. 22Ale já vím, že ani teď Bůh neodmítne žádnou tvoji prosbu.“

23„Neboj se,“ odpověděl jí Ježíš, „tvůj bratr bude zase žít.“

24-26Ježíš jí řekl: „To já přináším vzkříšení a život. Ti, kdo ve mne uvěřili, ať zemřeli nebo ještě žijí, v žádném případě nezemřou navždy. Věříš tomu, Marto?“

27„Věřím, že jsi Boží Syn. Jsi Mesiáš, který měl přijít na svět,“ odpověděla.

28Marta se pak vrátila domů a pošeptala své sestře: „Přišel Mistr a chce s tebou mluvit.“ 29Sotva to Marie uslyšela, vstala a spěchala k němu.

30Ježíš se zatím zdržoval na místě, kde se setkal s Martou. 31Židé, kteří Marii utěšovali, se domnívali, že se jde vyplakat k Lazarovu hrobu, proto šli za ní.

32Jakmile Marie našla Ježíše, poklekla před ním na zem a naříkala: „Pane, kdybys byl zastihl Lazara živého, jistě bys ho nenechal zemřít.“

33Mariin pláč Ježíše rozrušil a okázalý nářek Židů se ho nemile dotkl. 34Zeptal se: „Kam jste Lazara pohřbili?“

„Pojď, Pane, ukážeme ti,“ odpověděli. 35Teď vyhrkly slzy i Ježíšovi.

36„Podívejte, jak ho měl rád,“ šeptali někteří mezi sebou. 37Jiní však namítali: „Proč nechal Lazara zemřít? Vždyť před tím uzdravil slepce. Nemohl ho zachránit?“

Ježíš křísí Lazara

38To Ježíše popudilo a vykročil k hrobu. Byla to jeskyně zavalená balvanem.

39„Odvalte ten kámen!“ přikázal Ježíš.

„Pane, bratr zde leží už čtyři dny a jeho tělo je jistě v rozkladu,“ namítla Marta.

40„Kde zůstala tvoje víra, že se Bůh oslaví?“ podivil se Ježíš.

41Otevřeli hrob, Ježíš pohlédl k nebi a modlil se: „Otče, děkuji ti, že mne vyslyšíš. 42Já vím, že vždycky slyšíš, ale říkám to nahlas, aby tito lidé uvěřili, že jsi mne poslal.“

43Pak zvolal: „Lazare, pojď ven!“ 44A Lazar vyšel.

Ruce a nohy měl ovinuté plátnem, tvář zahalenou šátkem. „Sundejte mu to,“ přikázal Ježíš, „ať může chodit.“

Úklady náboženských vůdců proti Ježíšovi

45Tehdy mnoho z přihlížejících Židů Ježíšovi uvěřilo, protože se stali svědky tohoto zázraku. 46Někteří z nich však zprávu o této události donesli farizejům. 47Ti se sešli k poradě s předními židovskými kněžími: „Co si s ním počneme? Ten člověk dělá skutečné divy! 48Bude-li ve své činnosti pokračovat, všichni mu uvěří a provolají ho králem. Římané zakročí a je konec s naší vládou, chrámem i národem.“

49Úřadující velekněz Kaifáš řekl: „Vezměte rozum do hrsti! 50Proč by měl být zničen celý národ, ať zemře jeden za všechny.“ 51Když Kaifáš navrhoval tento úklad proti Ježíšovi, netušil, že pověděl slova, která se naplní. Jako velekněz prohlásil, že Ježíš má být obětován za svůj lid. 52Jeho výrok se nevztahoval jen na Židy, ale na lidi ze všech národů, ze kterých bude vytvořena Kristova církev. 53Od této chvíle usilovali židovští kněží a farizejové o Ježíšův život. 54Ježíš přestal veřejně vystupovat mezi Židy a usadil se se svými učedníky v Efrajimu, na okraji pouště.

55Přiblížily se opět Velikonoce. Do Jeruzaléma přišlo mnoho poutníků, aby se ještě před hlavními svátky očistili od hříchů. 56Ptali se po Ježíši a říkali si mezi sebou: „Co si myslíte o tom, že tu není?“

57Kněží a farizejové veřejně vyhlásili, že každý, kdo by o Ježíši věděl, musí to ihned oznámit, aby ho mohli zatknout.